Veřejný prostor není vakuum, říká expertka na vizuální smog Fullerová

Jak byste jednoduše popsala vizuální smog? Není to pouze věc osobního vkusu?

Každý může vyjít ven na svou ulici a podívat se, jestli je tam všechno skvělé, jestli už tam nejde nic zlepšovat a je to dokonalé. Pokud si toto člověk řekne a je šťastný, tak vlastně není co řešit. Takže ano, můžeme to brát i subjektivně. Já za sebe říkám, že je to chaos a agresivita od dopravního značení až po reklamní bannery. Je to chaos všech vizuálních prvků ve veřejném prostoru.

Co všechno se míní tímto chaosem a agresivitou?

Je to například informační zahlcení, to znamená všechna vizuální sdělení, nápisy, a i celý obsah reklamních bannerů. S tím jde ruku v ruce samozřejmě vizuální chaos, který je o tom, že se při instalaci reklamy do veřejného prostoru nikdo s nikým nedomluvil a je to nezáměrné. To znamená, že se nejedná o design, ale je to omyl, který se stal, aniž by to kdokoliv chtěl. Je to nějaká změť a paskvil, nepečlivost a neschopnost pečovat to prostor kolem sebe.

Zaujalo mě, když jste říkala, že vizuální prvky ve veřejném prostoru jsou instalovány i omylem. Jaké jste například myslela?

Řada věcí tam tak jaksi nahodile visí, různé plachty na cedulích a cedule na plachtách a podobně. A také kupříkladu dopravní značení, které je extrémně zmnožené, máme velké množství značek a vozovky nesmyslně pokreslené. Respekt k pravidlům to stejně nevykouzlí a akorát je všechno míň přehledné pro ty, kteří pravidla dodržovat chtějí. Pak jsou problémem i reklamy na zábradlích, billboardy, které nikdo nekoriguje a jsou tam jenom tak, jaksi omylem. Takže všechny tyhle věci dohromady. Je jich mnoho.

Vy jste v rozhovoru pro Český rozhlas řekla, že většina venkovní reklamy stojí nelegálně. Jak k tomu mohlo dojít?

Jde zejména o billboardy, plachty a bannery a je to tím, že veřejná správa nemá tu terénní složku, které by to kontrolovala. To je vše.

Chápu to tedy správně, že kdokoli si může umístit cokoliv, kam chce?

Jde o to, že byste měli mít povolení, ale když ho nemáte, trvá velmi dlouho než se na to přijde, systém pečlivě chrání ilegální a nepoctivé podnikání různými lhůtami. Ty jsou podle mého zbytečné a je potřeba aby radnice mohla udělat v prostoru města pořádek. Nepředstavujte si to jako radikální změny systému, spíš drobné novelizace, aby neměly úřady tak svázané ruce – takhle to funguje v zahraničí a opravdu to není nijak radikálně odlišné. Pak je potřeba prostě pečlivost péče a to, aby na veřejném prostoru někomu záleželo, tohle legislativa nenahradí a nedožene, musíme chtít.

Kde se tedy stala chyba? Je zde tedy jakási díra v zákoně?

Je potřeba změnit pravomoci měst, aby si mohla na svém území definovat určitá pravidla a mohla dohlížet na jejich dodržování. Pokud neexistuje někdo, kdo v terénu chodí, dozoruje, kontroluje a vymáhá to, tak to nikdy nebude fungovat. Kolem silnic 1. třídy a dálnic poměrně dobře funguje novela zákona o pozemních komunikacích, protože je tam jasně dané jaká jsou pravidla a kdo uklízí. Ve městech to tak není, přitom tam také potřebujeme bezpečné silnice a řidiče, kteří se můžou v klidu soustředit na provoz.

Kdo by to měl podle vás dělat?

O město by se měla starat jakákoli výkonná složka, která spadá pod radnici. Stát to dělat nemůže, protože prostě nemá dohled nad terénem. Obecně by nám prospěla větší volnost ze strany státu a maximální pravomoc pro města. Také například kdyby měly radnice přímé příjmy z lokálního podnikání, město pak vypadá jinak a funguje víc pro lidi.

Vy jste vizuální smog zkoumala už ve své diplomové práci. Tehdy jste se zaměřovala konkrétně na vizuální smog v Brně. Už touto svou prací jste na sebe poměrně dost upozornila. Čekala jste, že po tomto tématu bude takový hlad?

Na univerzitě mi tehdy při obhajobě říkali, že je to hezké téma, ale nikdy nebude zajímat nikoho jiného než bublinu pár designérů. To si myslím, že se nepotvrdilo, a to téma se povedlo fakt nastartovat. Nečekal to podle mého nikdo a já to brala jako svou misi, ale nevěděla jsem samozřejmě nic. A zásadní byla spolupráce s radnicí Brna-středu a to, že se mi tam ve spolupráci s politiky a řadou dalších odborníků povedlo dotáhnout první manuál pro reklamu v Česku. Bez té návaznosti si myslím, že by se nevytvořila kontinuita a časem by to zapadlo. Byla to velká klika, že tam byly lidé, kteří se tomu chtěli věnovat a tolik věcí dotáhli v terénu. Kdyby mi tehdy nedošlo, že to jde na radnici rozjet, jak jednoduché to může být a že je to u nás v Česku možné, asi by mě to i demotivovalo a tolik bych do toho nešlapala dlouhodobě.

Vy se nejčastěji věnujete smogu provozoven, obchodů, smíšenek, večerek. Zajímá mě, kde je v tomto ohledu hranice práv podnikatelů na reklamu a kde už je hranice veřejného zájmu?

Právo na něco je u veřejného prostoru vždycky v konfliktu. Má větší právo podnikatel, který si nainstaloval obří oslňující světelnou obrazovku do výlohy nebo má právo řidič, který nechce být rušen za jízdy a potřebuje vidět světelnou signalizaci? Tváříme se, že chráníme právo na reklamu, ale ta reklama je tam kvůli tomu, že nakupuje a prodává naši pozornost. To znamená je to diskuse o tom, jakou hodnotu má naše vnímání a jak jsme nároční. Myslím, že psychická nepohoda z informačního zahlcení má velkou váhu a neměli bychom to podceňovat. Má provozovna právo zalepit si celé přízemí, když víme, že to vytváří mrtvou zónu, odrazuje to lidi od pobytu v lokalitě a napadne to kondici obchodů okolo? Veřejný prostor není vakuum, ale práce se souvislostmi a vztahy. Proto nejde vyjmout právo na reklamu a tvářit se, že nic jiného nehraje roli.

Já mám firmu a podnikám v reklamním průmyslu a je to podle mě důležité, jinak bych snadno spadla do role policajta, který bezhlavě reguluje nesmysly. Je to pro mě profesní zodpovědnost se tomu věnovat a baví mě evidence-based přístup, a ne diskuse o vkusu. Zrovna tím se bohužel lidé často ohání a podle mého to do diskuse nepatří. 

Vy jste pro starosty českých měst a obcí připravila kuchařku pro kultivaci veřejného prostoru. Mají starostové zájem podle této kuchařky „vařit“? 

Ano, zájem je velký, a přestože si myslím, že je to práce snů, letos jsem to trochu přepálila, je to velmi náročné. Já vždycky potřebuji, aby mě radnice oslovila, nechci se nikam vlamovat a vnucovat, podle mého to pak nikdy nefunguje a ti lidé si to stejně nevezmou za své. Radnice mě samy oslovují. Kuchařka vznikla na přání Sdružení historických sídel a těch 200 starostů si odhlasovalo, že ji chtějí. Mám na to obecně dobrý ohlas, používají to i na Slovensku.

Jaké podněty pro starosty obsahuje? A kdo konkrétně podle ní má vařit?

Můžou to být úřednici, starostové nebo městští architekti. Ozývá se mi i dost občanů a aktivistů, které láká s tím pohnout – do Karlových Varů mě v jeden týden nezávisle na sobě pozvalo vedení radnice i aktivisté. To je skvělá zpráva, mělo by to jít ideálně takhle z obou stran. Často spolupracuji s městskými architekty, protože zajišťují kontinuitu. Starostové mají jenom čtyři roky volebního období, takže je pro ně klíčové mít kroky, které lze zrealizovat rychle, a právě na nich kuchařka stojí. Když jsem spolupracovala s brněnskou radnicí, tak dost času zabralo se v tématu zorientovat a dotáhla se spousta věcí v terénu jen díky nadšení vedení starosty Landy a náměstka Bartíka v letech 2015 až 2018. Tam jsem vytvořila s řadou spolupracovníků i první manuál dobré praxe reklamy, který okopírovala jak Olomouc, Ostrava, tak i Praha a řada dalších měst. Povedlo se taky odstranit řadu ilegálních stánků a výrazně zredukovat outdoorovou reklamu v historickém centru. Z téhle zkušenosti a ze spolupráce s řadou dalších měst, která přišla potom. Je to koktejl vztahů, zkušeností a strategie, zásadní je ale nadšení a chuť veřejný prostor zlepšit, s takovými lidmi je vždycky radost spolupracovat.