Rčení o zlatých českých ručičkách platí, říká zakladatel sdílené dílny Bekárek

Kolem nás je mnoho druhů dřeva, s jakým pracujete nejraději?

Nejradši mám asi jasanové dřevo. Je živé, pružné a jeho kresba je hezká a svěží. Při výrobě nábytku mi přijde energické a živé. Nádhernou barvu má například ořech, mám rád lžičky ze švestkového dřeva, je sice tvrdé, ale jeho barva předčí úplně všechno. Jsou z něj i krásné šperky.

Vy jste vyučený truhlář?

Jsem i vyučený truhlář, ano. Prvně jsem ale vystudoval geoinformatiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a k truhlařině jsem se dostal až časem.

Geoinformatika s truhlařinou a provozem sdílené dílny si jsou docela vzdálené.  

Když jsem psal bakalářskou práci, zjistil jsem, že nedokážu pracovat u počítače. Nedokážu sedět delší množství času před obrazovkou a bouchat do klávesnice. Právě v té době jsme s kolegy založili Olomouckou dílnu. Jako všechny dobré nápady, i tenhle vznikl v hospodě u piva. Každý jsme měli nějaké nářadí a chtěli jsme si ho půjčovat a sdílet. Časem jsme si řekli, že rádi naši dílnu otevřeme i pro veřejnost.

K dřevu už jsem ale vztah měl. Můj děda pořád něco vyráběl a já už delší dobu spolupracoval s šermíři nebo i loutkovým divadlem ze Slovenska. Udělal jsem si rekvalifikační kurz.

V jakém roce vznikl váš nápad?   

Už je to delší doba, ale asi to byl rok 2015. Nejdřív jsme začínali ve skautském domě v Holici a po roce jsme se přestěhovali do areálu Střední školy polytechnické, kde fungujeme už osm let. Hlavně se tady pracuje se dřevem. Nicméně chceme pracovat i s 3D tiskem, textilem, kůží nebo železem. Zkombinovat tohle všechno v jedné místnosti je někdy dost náročné.

Jak Olomoucká dílna vlastně funguje?

Kdokoliv nám může zavolat nebo napsat mail. Společně se domluvíme na termínu, taky nám zájemci popíší, co zhruba potřebují vyrábět, seříznout nebo obrousit. V rámci hodinové platby potom mají k dispozici spojovací materiál, odřezky dřeva. Jsou tady lepidla, laky, atd…

Vy se lidem při práci potom věnujete?

Na dílně vždycky někdo je. Dokážeme ukázat nějaký postup, poradit. Pak si ovšem dělá každý svoji práci. Máme i další variantu využívání dílny, což je individuální vedení projektu. To znamená, že někdo z našeho týmu s projektem pomáhá, pracuje na něm a kutila jeho prací provádí.

Kdo do vaší dílny chodí?

Spektrum je absolutně široké. Pracují tady děti, které to mají jako kroužek. Samozřejmě docházejí i studenti středních a vysokých škol. Designeři tady realizují svoje projekty. Lidé si tady zařizují bydlení. Není nouze ani o důchodce, kteří dřív měli svoji dílnu a potřebují jen dotáhnout šrouby na židli. Dílnu používají i skupiny, které si ji pronajmou na několik dní.

Děláte i workshopy. Ty jsou tematicky zaměřené?

Máme například kurz základů práce se dřevem, kdy se lidé naučí základy opracování a spojování dřeva. Taky učíme řezbářské práce. Občas se účastníme kulturních akcí v Olomouci, kdy se vezme část dílny ven a rodiče si mohou s dětmi vyrobit vařečku nebo malý hudební nástroj.

Jaký je vlastně zájem?

Jsou tady i nové tváře, taky se stále vrací lidé, kteří o Olomoucké dílně vědí a rádi se vracejí. Stále častěji se dostáváme do problému, kdy se tady najednou sejde pět lidí, kteří dílnu potřebují využit ve stejný den. Nejvíc se mi na provozu líbí, že se tady setkávají lidé a propojují se různí řemeslníci a navzájem si vyměňují rady a zkušenosti.

Čím to je?  

Popravdě ani nevím, prostě k tomu máme nějakým způsobem blízko. Sám jsem se nedávno zamýšlel, co bych dělal, kdybych neměl dílnu a nemohl si spoustu věcí vyrobit sám. Byl bych odkázaný třeba na Ikeu a z toho bych byl dost nešťastný.

Teď vás čeká stěhování do nového...

Dlouhodobě hledáme větší prostor. Objevila se ovšem varianta, která naši Olomouckou dílnu posune o pořádný kus dál. Záběr funkce sdílené dílny rozšíříme ještě o ateliéry a hudební zkušebny. Přestěhujeme se do areálu bývalé cihelny na Tabulovém vrchu. Od firmy Smětal Silack jsme tam dostali jednu z budov a během léta ji budeme rekonstruovat a připravovat. Vybudujeme venku komunitní zahradu a posuneme to na další úroveň.