Pytlák má často ke zvířatům velmi blízko, říká zooložka a ochranářka Lucie Čižmářová

Proč jste si vybrala zrovna Indonésii? Jsou tam pro zvířata natolik jiné podmínky?

Stalo se to vlastně náhodou. Jako studenti na vysoké škole jsme měli možnost dobrovolného výjezdu. Jela jsem tedy právě do Indonésie a tam už se na mě chrlily informace o nelegálních obchodech. A opravdu to není jako u nás. Vidíte tam zvířata v klecích a říkáte si, proč to nikoho nezajímá a nikdo je nechrání. Postupně jsem zjišťovala, že Indonésie pro to zákony má a jsou teoreticky dobré. V praxi ale tyto zákony nikdo nevymáhá, zvířata pak není kam umístit. Mnohokrát tak musí policie zvířata od překupníků vypustit rovnou do přírody, což nemají šanci přežít. Dlouhodobě jsou naučená žít v klecích a na volnou přírodu si musejí zvykat postupně.

Jak se tedy zrodil přímo tento nápad? Přeci jen pro Čechy to musí být úplně jiný svět.

V Indonésii jsem se seznámila s Františkem Příbrským a rozhodli jsme se s tamní situací něco udělat. Založili jsme neziskovou organizaci The Kukang Rescue Program právě na ochranu outloňů. Ze začátku jsme spávali na zemi bez elektřiny a vody a postupně jsme budovali stanici. Ta potom fungovala tak, že outloni odebraní pytlákům a překupníkům putovali právě sem, kde jsme je postupně učili zase fungovat v přírodě.

Ze všech zvířat jste si vybrali konkrétně outloně, má to nějaký důvod?

Outloni se na indonéských trzích hojně vyskytují a nikdo se o to moc nezajímal. Jsou roztomilí, turisté se s nimi fotí, někdo si je pořizuje jako domácí mazlíčky. V takovém případě jim lovci vytrhávají zuby, pak už se samozřejmě do přírody vrátit nemůžou. Přitom je to stále divoké zvíře a nikdy ho neochočíte tak, aby z něj byl domácí mazlíček. Navíc je to noční živočich. I proto by se z něj nemělo stát zvíře do domácnosti. Dalším důvodem, proč jsme si vybrali outloně, byly také finance. Začínali jsme na „zelené louce“ těsně po dostudování. Když chcete zachraňovat velká zvířata, třeba orangutany, musíte mít úplně jiné zázemí. Malá zvířata jsou navíc poměrně přehlížena, a tak pomalu mizí z přírody bez povšimnutí.

Jak jste sama zmínila outloň je velice roztomilé zvíře, vy sama nikdy nemáte potřebu si se zvířaty dělat pouto? Nestalo se to nikdy někomu ze zaměstnanců?

Roztomilí jsou jen z dálky. Po přímém kontaktu by asi každý změnil názor. Je to divoké zvíře, není na mazlení a snažíme se k tomu tak i přistupovat. Nechceme je tedy na stanici ochočit. Outloni koušou a co málokdo ví, jsou také jedovatí. Jedové žlázy mají na vnitřní straně předloktí, první si je tedy musí olíznout, tím aktivovat jed a pak kousnout.

Indonésanům jste začali chránit jejich přírodu. Setkali jste se s nějakými překážkami? A proč vlastně nedělají pro své prostředí něco hlavně místní?

V Indonésii neexistují programy jak je známe tady, tam vás zkrátka nikdo nepodpoří. Je tam obrovská korupce a úřady vám spíše hází klacky pod nohy. To platí i pro místní, pro ty je tak často finančně ještě více nemožné zakládat neziskové organizace na ochranu přírody. Naší výhodou bylo, že máme organizaci tady v Česku i v Indonésii. I policejní zátahy si musíme objednat my jako organizace poté, co sami vypátráme pytláka nebo překupníka. Po pěti letech fungování nám navíc úřady ještě neprodloužily licenci na držení chráněných zvířat, ty tedy teď do stanice nesmíme přijímat a pracujeme tak převážně v terénu.

Zdejší děti často neznají přírodu, která je kolem nich

Jak se tedy změnila náplň vaší práce po zrušení této licence?

Už dříve jsme se hodně věnovali investigaci a v tom teď pokračujeme. Ideální totiž samozřejmě je, když se zvířata do žádného zajetí nedostanou, snažíme se je tedy chránit už v jejich domovině, v lese. Navíc vzděláváme zdejší děti o přírodě kolem nich a o její ochraně. Často i děti, které žijí vedle pralesa, nevědí, co je orangutan a další zvířata, která žijí bezprostředně vedle nich. Na trzích a v místech s turisty se zase snažíme lidem říkat, ať neplatí za focení s outloni a informujeme je o problematice této atrakce. Teď se začínáme věnovat taky obchodu s luskouny. Ty využívá hlavně čínská medicína, kvůli tomu jsou hojně lovení. Luskoun se smotá do klubíčka jako ježek a navíc nepíchá, je tedy velice snadné je „sbírat“.

Jakou roli mají samotní Indonésané v Kukangu?

Místní se snažíme do našeho týmu zapojit, často u nás pracují i bývalí pytláci. Taková spolupráce vlastně skvěle funguje právě kvůli tomu, že se vyznají v terénu, ve kterém pracujeme a umí se zvířaty manipulovat. Stala se mně i situace, že jsem na dálku musela instruovat ošetření zvířete, ošetřoval ho právě bývalý pytlák. Vysvětlila jsem mu, že je bohužel  nutné kvůli rozsahu zranění outloně utratit a on mně řekl, že to nedokáže. Pod pytlákem si často představíte někoho, kdo ke zvířatům nemá vztah a ono je to někdy přesně naopak. Teď jsme navíc začali spolupracovat i s farmáři, především těmi, co pěstují kávu. Odkupujeme od nich kávu za pro ně výhodnou cenu, oni za to dodržují stanovená pravidla na ochranu zvířat. Spousta malých zvířat totiž uhyne právě kvůli zemědělství.

V čem spočívá vaše spolupráce s olomouckou zoo?

Dnes už je běžnou praxí, že zoo mají své zaměstnance nebo dokonce celé oddělení, zabývající se ochranou zvířat a podporuje tím ochranářské programy po celém světě. Pořádáme tu i akce, například každoročně chystáme v olomoucké zoo speciální den, kde představujeme námi podporované ochranářské programy, letos to bude 7. září. V červenci se zde konala jedna ze zastávek Kukang Tour.

Co patří mezi úspěchy, na které jste za poslední dobu pyšná?

Nedávno jsme na Sumatře otevřeli novou budovu „Kukang School“. Děti sem pravidelně docházejí, učí se anglicky a škola je zaměřená na environmentální témata. Mezi významné milníky patří vydání filmu The Kukang Movie, příběh o outloních a lidech na kterém jsme pracovali několik let a mapuje tak i vývoj naší práce v Indonésii. Díky fotopastem se podařilo rozšířit monitoring zvířat na kterém dlouhodobě pracujeme.