Z opuštěného poutního kostela vzniká jedno z nejživějších duchovních míst v okolí. Aleš Tománek přišel do Staré Vody sám, bez ničeho. Dnes tu vede spolek, který se stará o obnovu kostel sv. Anny a Jakuba Většího, navazuje i na práci skautů, kteří tu pomáhali léta po sametové revoluci. Areál teď přitahuje desítky dobrovolníků i turistů. A Tománek věří, že to celé řídí něco víc než náhoda. V rozhovoru pro Report mluví o víře i o tom, co se v chrámu chystá.
Kostel ve Staré Vodě býval poutním místem, pak se tu usadili vojáci. Koho teď bude připomínat? Čí historii?
Pořád by to mělo být především poutní místo, ne pomník jakéhokoli barbarství. Kostel má sloužit hlavně lidem. Má to být poutní místo. Poutní místo je místo setkání člověka s Bohem, dále také člověka s člověkem, člověka s uměním, architekturou, člověka s přírodou, tedy místo setkání s něčím, co nás převyšuje nejen svojí výškou. Toto místo nevzniklo pro prezentaci násilí či devastace. 450 let z pětisetleté známé historie tohoto místa to bylo poutní místo.
Co všechno už se vám podařilo obnovit?
Snažíme se to nastavit tak, aby byl zjevný návrat právě k té poutní tradici a chceme jít tímto směrem. A už to přináší konkrétní výsledky: benediktini z Rajhradu například zaplatili restaurování prvního okna. Dneska jsem mluvil s památkářkou o dalším okně. Samozřejmě je to finančně náročné — jen zasíťování kopule bude stát kolem půl milionu a bude trvat minimálně dva roky, než se připraví samotné restaurování stropu. Byla kompletně vyčištěna klášterní zahrada, ze které je překrásný výhled na kostel a trosky kláštera. Rozhodně zvu čtenáře k návštěvě.
Jak zvládáte provoz a narůstající zájem veřejnosti?
To je další věc, kterou jsme museli řešit. Obrovský zájem veřejnosti. A to nejen věřící, opravdu všichni. Rozkřiklo se, že je kostel ve Staré Vodě otevřený. O prázdninách sem lidé jezdili i přes týden. Takže to není jen pro věřící, ale pro každého, koho zajímá jak historie, tak současnost — ať už barbarské stopy, architektura, nebo samotný příběh místa.
Spolupracujete s obcí?
Ano, obec je majitelem objektu a přilehlých pozemků. Ve spolupráci s obcí se nám podařilo upravit i zahradu, dostali jsme na to od obce dotaci. A najednou se to celé rozběhlo. Jezdí sem dobrovolníci, pokaždé se dílo pohne. Takže je to víc než jen historie, je to živé místo.
Vy osobně jste pro spoustu lidí hybatelem celého dění. Vnímáte to tak?
Ty taky táhneš lidi, máš tu sílu, máme ji každý v sobě. Jsem jen obyčejný spolupracovník na tom díle. Jsem svobodný, bezdětný… a mám za sebou své martyrium. A tohle místo je pro mě vyčištění. Nikdy předtím jsem nezažil nic, co by mě takhle naplňovalo.
Ke kostelu ve Staré Vodě jsem se dostal náhodou
Jak jste se ke Staré Vodě dostal? Měl jste tu nějakou vazbu?
Já jsem se tady prostě zjevil, jinak to nedokážu říct. Dostal jsem kdysi knížku o Staré Vodě. Tehdy jsem měl poblíž známost, barák a všechno, ale nedopadlo to dobře. A jednou jsem se sem přijel podívat, právě na základě té knížky. Bydleli jsme na chalupě, a já jsem cítil, že z toho prostředí musím pryč. Jinak to nedopadne dobře. Odešel jsem a začal znovu od nuly. No možná ne tak úplně, k nejvýstižnější odpovědi si pomůžu slovy sv. Františka, lépe to totiž vyjádřit nejde: „Kdo dává, dostává – mnohem víc přijme. Kdo ztrácí nalézá – sebe – i jiné. Požehnej Pane můj mé snaze přímé – víc než být potěšen, chci těšit jiné.“
Jak jste tedy začal znovu?
Odstěhoval jsem se zpět k rodičům a začal jezdit sem. Poznal jsem skauty, trávil jsem tu víkendy. No a když jste tehdy přijeli o víkendu, začala zima. Obec mi poskytla byt. Začal jsem od nuly.
Byl to pro vás přelom?
Ano. Do toho umřel jeden ze skautů. Změnilo se vedení obce. A paní starostka mi nabídla pomoc a tím mi rozvázala ruce. Tehdy jsem ještě dělal na faře v Hlučíně, jako technik a všeuměl, ale všechno, co jsem vydělal, jsem stejně projel. A co jsem neprojel, jsem dal sem. I sebe. To člověk ani nemá říkat nahlas — co pravice nedělá, levice nemá znát. Ale to se vrací. Kdo dává, ten dostává mnohem víc. A kdo ztrácí, nachází sám sebe. A tak mě obec Libavá přijala…
Někdo nadává, že vojáci kostel zničili. Dodávám, že jde jen o jednu z vrstev problému
Jak vás práce na poutním místě proměnila jako člověka?
Za mě to má obrovský smysl. Tohle není jenom práce. Učí tě to pokoře. A člověk nesmí zpychnout, to je první věc. Druhá věc, je dobré vědět, že tohle místo patří obci. A ta obec to potřebuje. Obec Město Libavá vznikla vyjmutím z Vojenského újezdu, je to takové miminko mezi obcemi, bude slavit teprve deset let existence příští rok a její tvář má mnoho šrámů z minulosti.
První křest od roku 1946 byl ve Staré Vodě vloni v září a byl to Hyneček narozený právě v Libavé. Za mě zázrak. Je potřeba tady dělat hezké věci. Najednou tady vzniká magnet na lidi, kteří mohou místu pomoct.
Jaký je podle vás potenciál místa, které tak dlouho leželo ladem?
Obrovský. Jestli se to chytne správně, tak to má sílu. I ty nápisy, někdo nadává, že zničily kostel, ale já říkám: je to jedna vrstva z mnoha. Pravda je, že ty nápisy pokrývají tak desetinu celého povrchu. Všechno, co je výš než dva metry, už žádné nápisy nemá, tam to je čistě důsledek neúdržby, roky do toho zatékalo. A strop? Ten je v katastrofálním stavu. Zdravý rozum ti řekne, že to spadne, když se s tím nic neudělá. A přitom to jde zachránit. Třeba fresky z 19. století. Až se strop opraví, ony znovu vystoupí. A vedle toho budou pořád ty vojenské nápisy. Ten kontrast zrestaurovaného a zdevastovaného bude neuvěřitelně silný.
Jak byste popsal tu práci na kostele? Co to obnáší den za dnem?
Je to jako by se člověk staral o dům. Ať už je malý nebo velký a tohle vynásob třistapadesáti. Je to dům Boží. Ale pořád je to dům z cihel. Musíš se o něj starat. A to tu nikdo neudělal od 19. století. To je průšvih.
Zapojujete do prací i další lidi. Co chtějí vidět, za čím jezdí?
Ano, zapojujeme. Na jaře jsem byl velmi mile překvapen s počtem dobrovolníků na úklid klášterní zahrady. Aktuálně je tu práce jak na kostele. Jedná se o klasické práce jako na domečku či na chalupě – údržba zahrady, úklid kostela. Aktuálně je potřeba vyčistit a upravit bazének v klášterní zahradě. Brigády jsou vždy v sobotu.
V kostele se teď slouží i mše svatá?
Slouží. Ano, do Staré Vody se po osmdesáti letech vrátily pravidelné bohoslužby a to vždy první sobotu v měsíci v 16 hodin.
Tohle je řízené vyšší vůlí
Jak zvládáte tolik věcí okolo kostela?
Je pravda, že toho je na jednoho člověka moc. Není to tři v jednom, ale pět v jednom. Když chceš udělat třeba vítání obrazu, jako jsme měli 8. května, tak připravuju celý dům. Volám lidi, organizuju vše. A někdy ani nevím, komu vlastně volat. Je toho hodně.
Daří se oslovit širší veřejnost?
Snažíme se, ale je to výzva. Převoz oltářního obrazu se natáčel, stejně tak sousoší, převoz ostatků, hlavního oltáře. Ale je to vždy o tom, že musíš někomu zavolat, připomenout se. Tohle je konec světa, není to Olomouc, kde tě někdo zahlédne jen tak. Máme web, Facebook teď spravuje jedna paní — a za to jsem jí strašně vděčný. Ale podklady pořád musím posílat já. Chybí mi někdo, kdo by to dělal se mnou rovnocenně.
Věříte, že to celé má i nějaký přesah — něco nad námi?
Samozřejmě. Chrám měl po zahrnutí do Vojenského újezdu mnohokrát namále. Stačila jedna střela a bylo to celé dole. To, že tento chrám přežil, je velmi hmatatelný důkaz zázraku. Já vím, že to řídí Pán Bůh. Protože některé věci, co se tu staly, se nedají vysvětlit. Věci mezi nebem a zemí. Je neuvěřitelné, že ve 21. století to místo takhle ožívá. Před třemi lety sem lidé nechodili. Kostel byl vždy zavřený. A teď je jedinou kulturní památkou v okruhu třiceti kilometrů, která je otevřená každý víkend a celoročně. Ne jen na mši, ne jednou za měsíc. Každý víkend. A pro každého.
Daří se vám zapojit i další místní obyvatele?
Ano. Mám tu třeba manželský pár z Libavé a další z Mariánského Údolí. Když je potřeba, zastoupí mě. Před dvěma lety tu byl sklad židlí a písku, nedalo se tu ani uvařit kafe, ani sloužit mše. Dneska je tu zase most, první sobotu v měsíci sloužíme pravidelně. A že na mši v Sudetech přijde 50 lidí? To je zázrak.
Jak kostel ve Staré Vodě vnímá arcibiskupství?
Pan biskup Antonín Basler je členem našeho spolku. Podpořil nás hned na začátku — finančně i morálně. A letos byl hlavním donátorem návratu obrazu, i výroby nového rámu. Ten rám je šíleně nákladný. Všechno, co je obloukové, profilované, dnes stojí majlant a zabere rok práce. Ale děje se to. A to je důležité.
Zavolala nám paní, že má pro kostel lavice. Takové věci se nám dějí pořád
Připadá vám, že si místo přitahuje i správné lidi?
Určitě. Třeba ty lavice. Zavolala paní, že má lavice — ani nevím, kde na nás přišla. To se děje pořád. Některé věci k nám přichází samy. Ale už brzdíme. Teď se musíme soustředit na to zásadní věci, a to stavební stav interiéru.
Jaké jsou další kroky v rekonstrukci?
Letos nás čeká oprava dvou fresek. A především projekt lešení. Jen ten projekt stojí 164 tisíc. A to ještě nemluvíme o samotném lešení. Potřebujeme dřevo, konstrukce. Je to navržené tak, aby provoz kostela zůstal zachovaný. To, co jsme tři roky budovali nesmí skončit jen proto, že tu postavíme konstrukci.
Chystáte na letošní léto něco většího?
Ano. Na konci července bude hlavní poutní slavnost, pouť ke sv. Anně. Pátek, sobota, neděle. Letos to vychází na 25.–27. července. V pátek večer mše, v sobotu v 10 hlavní poutní mše, bude ji sloužit generální vikář olomoucké arcidiecéze. Odpoledne bude koncert Čtyř tenorů. A v neděli ještě další mše. Do té doby musíme mít zasíťovanou kopuli, to kdyby se při ozvučení něco uvolnilo.
Návrat předmětů je složitý, chce to trpělivost
Co všechno se vám podařilo dohledat a zachránit ze starého vybavení kostela?
Díky paní Janě Krejčové, grafičce a historičce z Olomouce, máme obrovský archiv. Ona čtyřicet let mapovala, kde co skončilo – nejen ze Staré Vody, ale i ze zaniklých obcí v okolí. My jsme to s pomocí obce začali doslova vyzvedávat. Ona věděla, kde to je. A já jsem začal jednat: s majiteli, muzei, farami… Já říkám, že ona dělala tu historickou detektivku a já to „uvádím do života“.
Jak probíhá samotný návrat předmětů? Je to složité?
Velmi. Vždycky to znamená právní kroky, vyjednávání, trpělivost. Ale když to dopadne, je to krásné. Letos se nám vrátil obraz — 500 let starý originál. A spolu s ním i trojice barokních řezeb z roku 1767. Byly uložené v Kroměříži, v depozitáři. Díky porovnání historických fotografií jsme je jednoznačně identifikovali.
Co vás na tom návratu artefaktů nejvíc dojímá?
Že to má často přesah. Třeba ten barokní obraz restauroval v 90. letech P. Zdeněk Čížkovský, poslední oblátský misionář, který tu působil. Věřil, že se sem řád vrátí. Zemřel 26. listopadu 2004. A první jednání o navrácení obrazu do Staré Vody proběhlo, shodou okolností, 26. listopadu 2024. Přesně 20 let po jeho smrti. To si nevymyslíš. To je ten záchvěv nebe, který nejde popsat.
Máte ještě další konkrétní cíle nebo přání, co byste chtěl do kostela vrátit?
Ano. V depozitáři v Šumperku je historický nábytek z roku 1740. Je to movitá kulturní památka, ve velmi špatném stavu. Chtěl bych ho dostat zpět. Možná by šel restaurovat po částech — každým rokem třeba jedna skříňka. Nebo to tam zatím ponechat v rozpadlém stavu jako připomínku, jak se s tím zacházelo.
Důležité je, aby se vraceli lidé. Nejen kvůli věcem, ale kvůli místu
Jakým tempem se daří vracet do kostela věci?
Řekl bych, že zhruba jednou ročně se nám podaří přivézt zpátky jednu věc. Jiným tempem to ani nejde. Zachovalo se toho málo, a nechceme to vyčerpat hned. Ale to není jen o navracení. Důležité je, aby se lidé naučili sem jezdit sami. Nejen kvůli tomu, co se právě vrátilo, ale kvůli tomu, co to místo samo v sobě nese. Chceme ten prostor udržovat živý. I v zimě tu probíhají bohoslužby. A lidé přicházejí.
Co vám osobně celá tahle cesta dává?
Je to moje naplnění. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Dává mi to smysl. Směs pokory, vděčnosti, práce a zázraků. A taky pocit, že všechno, co do toho dám — čas, úsilí, někdy i vlastní prostředky — se mi nějakým způsobem vrací.
V kostele ve Staré Vodě jsme se potkali i se starostkou Města Libavá Oldřiškou Valtošovou. Zeptali jsme se jí proto na několik otázek ke Staré Vodě a památce, která patří obci.
Jak vnímáte vztah lidí z okolí k místu?
Určitě. Lidé přijedou sem a pak jdou dál, i na Libavou. Tam plánujeme kolumbárium, místo pro urny. Máme tam i větrný mlýn, který je kulturní památkou. A když dokončíme střechu kostela, opět ho otevřeme. Navíc připravujeme obecní restauraci, aby poutníci měli kde jíst. Dnes odjíždějí jinam — třeba do Podlesí. Ale když budou vědět, že se v Libavé o víkendu vaří, zajdou tam. Chceme propojit památky, zážitky i základní zázemí.
Plánujete i něco jako informační centrum?
Ano, ale to je hudba budoucnosti, možná za dva roky. Mělo by sloužit právě poutníkům a návštěvníkům. Město samo o sobě je mementem toho, co tu armáda napáchala. A to jde vidět úplně jasně.
Co připravujete letos konkrétně?
Letos by se mělo dokončit náměstí. Původně obestavěné ze všech stran, dnes zůstala jen jedna. Zbytek armáda zničila, budovy zbourala. Původní sochy vyvezli, vyházeli. Spolek Lubavia našel torza těch soch a ty budou vystaveny přímo na náměstí v Libavé, doplněné fotodokumentací původního stavu. Takové malé memento.
