Fotografování je pro mě svoboda a tu já si nechci nechat vzít, říká fotograf Štreit

Vybíráte si témata k fotografování sám?

Většina projektů vychází z mé iniciativy, ale samozřejmě musím vždy najít někoho, kdo mi pomůže jejich realizaci zajistit. Já bych se třeba do vězení nedostal. Jako do vězení se dostanete snadno, ale abyste tam mohli fotografovat, to je velmi složité a chce to mnoho kontaktů.

Vnímáte rozdíl mezi tím, když si téma vyberete sám a když ho dostanete přidělené?

Já mám to štěstí, že jsem fotograf, který dělá jenom to, co ho baví. Pro mě to není zaměstnání ani prostředek výdělku. Fotografování je pro mě svoboda a tu já si nechci nechat vzít. Všichni jsme stále někým manipulováni, něco se po nás chce, něco musíme. A to fotografování je pro mě taková oáza, kdy si mohu dělat jen to, co chci. Já vím, že to je velký přepych, ale právě proto učím, abych nemusel dělat zakázky, které by mě nebavily.

Existuje něco, co fotografie nedokáže zachytit?

Já se snažím, aby každá má fotka zachytila všechno, co zachytit může. Uvědomuji si ale také, jak důležitá je vedle obrazu i verbální stránka. Lidé vnímají fotografie jinak, když si je prohlížejí sami nebo když je výstavou provedu, popíšu situaci a vysvětlím důvod, proč jsem danou věc fotografoval.

V několika rozhovorech jste řekl, že fotograf nemůže vyobrazenou situaci vyřešit, ale může na ní poukázat. Víte o nějakém konkrétním případě, kdy vaše fotografie pomohly?

Tuto větu jsem vztahoval právě k těm sociálním projektům, kdy jsem se věnoval bezdomovcům, drogově závislým nebo tělesně postiženým. To jsou projekty, které společnost příliš nechce vidět a řešit. A právě proto se snažím o to, abych na ně poukázal.

Třeba projekty o bezdomovcích, ty jsem dělal ve městech, kde tvrdili, že žádní bezdomovci nejsou. Například ve Šternberku nebo ve Svitavách, kde mi to říkal přímo starosta. Tak jsem tam několik měsíců fotil, udělal jsem o tom výstavu a starostu jsem pozval. Když to viděl, slíbil, že se to bude snažit řešit, protože tam neměli žádný azylový dům.

Během svého života jste přešel od černobílé analogové fotografie k fotografii digitální a převážně barevné. Netáhlo Vás to později znovu k černobílé fotce?

Já jsem byl vždy ortodoxní zastánce černobílé fotografie. Padesát let jsem dělal analogovou černobílou fotografii, mnoho let jsem fotografoval Leicou. Ale potom jsem odjel do Brazílie. S sebou jsem měl jen Leicu a takový malý „kompaktík“. A nakonec jsem fotografoval nejvíc právě jím, a to barevně. V té chvíli jsem si uvědomil, jak je barva důležitá, a postupně jsem začal přecházet na barevnou fotografii. Uvědomil jsem si, že barva je znakem současnosti.

A já nemám rád barvu naturální, ale nepatrně ji potlačuji. Je to taková střední cesta mezi barevnou a černobílou fotografií. To považuji za takové řešení této otázky, protože barva tam hraje svojí roli, je to současné a není to archaické.

Takže už se věnujete jen fotografii v barvě?

Nechci se přiklánět ani k jedné variantě. Tady jde o tu volbu, co si vyberete, co je adekvátní k danému tématu. A to si myslím, že je důležité, ne dogmaticky říkat, že to musí být tak nebo tak. Tady je ta volba, to je ta svoboda.

Vytvořil jsem jeden soubor, který jsem celý převedl do černobílé, protože mě to prostě sedělo k tématu. Týkal se jednoho kostela, měl 250 let. Farář ho chtěl zachytit během celého roku, tak jsem tam tři roky jezdil a fotografoval.

Když se naopak zaměřím na jednu z posledních výstav, na ta vězení, tak tu jsem si to zkoušel udělat černobíle a zjistil jsem, že fotografie vypadají jako ze šedesátých let. Těžko bych diváky přesvědčoval, že jsou ze současnosti. A najednou jsem tu barvu postrádal.

Vracíte se ještě někdy k analogové fotografii?

Minimálně. Vracím se k ní jen v rámci svého archivu, a to ve chvíli, kdy mě někdo osloví, že by potřeboval nějaké mé fotografie.

Měl jste zpočátku ve své práci nějaký vzor?

Když člověk začíná, vždycky má nějaké vzory, to je prostě zákon života. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak jsem s dokumentární fotografií začal velmi brzy, netápal jsem v tom, co chci fotit. Vyzkoušel jsem různé žánry, ale téměř hned jsem začal s dokumentem. Samozřejmě jsem měl vzory mezi ikonami dokumentární fotografie, ale jak říkám svým studentům, musíte si najít vlastní rukopis, nemůžete fotit jako někdo jiný.

Vypozoroval jste mezi svými studenty nějakého svého potenciálního nástupce?

To já popírám, protože si myslím, že pokud by šli dogmaticky v mých stopách, budou z toho mít jen problémy. Já se snažím o to, aby si každý student našel svoji cestu, aby nekopíroval, ale aby si vytvořil vlastní rukopis. Snažím se o to, abych neměl epigony. Hodně jsem cestoval a dělal jsem kurzy i v zahraničí. A tam je to naopak - čím více má pedagog epigonů, tím více je ceněný. Ale já si myslím, že to je špatný postoj.

Dokázal byste ze své tvorby vybrat jednu fotku, která je pro vás nejdůležitější?

Samozřejmě že mám oblíbené fotografie. V osmdesátých letech jsem v Nákle poznal pana faráře a třicet let jsem ho fotografoval, až do jeho smrti. Byli jsme přátelé, hodně často jsem za ním jezdil a udělal jsem o něm nespočet fotografií, dokonce i samostatné výstavy. A to třeba považuji za fotky, které mám opravdu rád.

Je pro vás důležité znát předem příběh fotografované osoby?

To je hodně individuální. Třeba když jsem fotografoval ve věznici, nechtěl jsem vědět, proč tam ten člověk je, to mě zajímalo až později. Kdybych osudy vězňů předem znal, hodně by to zkreslilo můj pohled i výsledek práce.