Dneska se mi zpívá líp, než kdy dřív, říká Janek Ledecký

Nevím, jak často vytahuješ něco z archivu, ale já bych chtěla připomenout úplné začátky, kdy jsme tě se ségrou začaly poslouchat – kapelu Žentour. To byl ještě konec osmdesátých let, konec totáče. Vzpomínáš si na tu dobu? A jaké to bylo v porovnání s dneškem? Četla jsem, že jste tehdy hráli za pivo, párek nebo dvě stovky. Bylo to jednodušší, nebo složitější?
No, upřímně – bylo to za totáče. Teprve poslední tři roky Žentouru jsme zažili svobodu. Ale právě ten rok 1989 byl zásadní. V únoru jsme měli v Trianglu Utajený světadíl – a to bylo tehdy nejvíc. Kdo nebyl v Trianglu, neexistoval. Vyhráli jsme ho třikrát za sebou. V červnu jsme dostali Bratislavskou lyru za Promilujem celou noc a do éteru šlo Všechno bude fajn. Během půl roku jsme se z klubové kapely stali nejhranější kapelou ve vysílání. A to znamenalo zásah od školek až po domovy důchodců. Tenkrát, když se povedla písnička, slyšeli ji úplně všichni. To už dnes neexistuje a asi ani nikdy nebude. Možná je to jediná věc, které bych mohl litovat – ale nelituju. Svoboda, která přišla s revolucí, byla tak obrovská, že se to nedá ničím vyvážit.

Pamatuješ si ještě na ty začátky z pohledu textaře?
Určitě. Žentour je pro mě deset let života, a hlavně tam vznikly první písničky, které dnes pořád hraju na koncertech. A stojím si za nimi. Ale pravdou je, že mi hrozně dlouho trvalo naučit se psát texty tak, abych s nimi byl spokojený. Ten zlom přišel až někdy kolem roku 1988. Do té doby jsme sice dělali pokrokovou muziku, ale texty... ty bych dneska s vážným obličejem nezazpíval.

Tak já teď skočím do devadesátek. Od dob Žentouru jsi na scéně v podstatě bez přestávky. Vzpomeneš si třeba, že jsi u nás hrál i na prvním reprezentačním plese Radia Haná? Myslím, že to bylo v roce 1996 v Olomouci – ve Slovanu nebo v Národě?
Víš co, já mezi koncertem na plese, festivale nebo v klubu vůbec nedělám rozdíl. Hrajeme prostě koncert. To jsem se naučil už v Žentouru. Tehdy se pořád ptali: „Kolik máte kšeftů?“ A náš kapelník Honza Černý říkal: „My hrajeme koncerty.“ A takhle to mám doteď. Ať je to firemní párty nebo festival, hraju to pořád stejně.

A líbilo se mi, že jsi s námi slavil i kulatiny rádia – v roce 2022, kdy Radio Haná slavilo třicet let. A ty jsi měl zrovna třicet let sólové dráhy. To krásně vyšlo.
Jo, a musím říct, že jsem rád, že jsem pořád v dobré formě. Když jsme byli mladí, přišlo nám, že kdokoli starší čtyřiceti na pódiu s kytarou je trapný. Kdeže loňské sněhy jsou. Dneska mi to zpívá líp než kdy dřív. Dostanu se do větších výšek, trefím to a hlavně mě to pořád strašně baví. Za těch třicet let se nashromáždilo tolik písniček, které lidi znají a chtějí slyšet. Když dělám playlist, vždycky vím, že deset skladeb musí zaznít – Proklínám, Pěkná, pěkná, pěkná, Budu všechno co si budeš přát... A mezi ně se dá schovat jakákoli novinka a ten koncert bude fungovat.

Sliby, které se plní… i omylem

Když se řekne Janek Ledecký, automaticky si člověk vybaví vánoční koncerty. Jsi pro mě vánoční průkopník.
Já nevím, jestli to víš, ale britský Guardian mě loni zařadil mezi deset nejslavnějších nebritských vánočních písniček – se Sliby se maj plnit o Vánocích. Bylo to v roce 1993 a já tu písničku napsal jen proto, že na mě tlačili. Neměl jsem ambici psát vánoční věci. Ale chytlo se to. A pak přišli znova: „Napiš ještě devět a uděláme celé album.“ To jsem si říkal – jste se zbláznili? Ale jak jsem začal psát, šlo to jako po másle. Každý v sobě má přihrádku s názvem Vánoce – plnou emocí a vzpomínek. A když máš to řemeslo, jde to samo. To album bych dnes nezměnil ani o slabiku.

Já někde četla, že hudba ti prý „sestoupí sama“, ale s texty se trápíš.
Ne že trápím, ale dají víc zabrat. Hudba ke mně přijde – vezmu kytaru nebo sednu k piánu, nahraju si nápad a třeba za dva měsíce ho dodělám. Ale text... to je jiná disciplína. Sedím, škrtám, přemýšlím, okusuju tužku, někdy to trvá týden – a pak to celé zahodím. Ale jsem na sebe hodně přísný.

Já jako Ryba nejvíc oceňuju teda Ryba rybě. Tu písničku miluju. Každý rok se na ni těším.
Děkuju. Když se do písničky podaří dostat příběh, je to skvělé. Ne každá skladba ho unese. Ale když jo, má to sílu. Stejně jako Sliby.

No jasně, to je přece o tom, že chceš tu holku, ne?
Ano! A že ji tam i dostanu, že jo. Ale většina lidí to vůbec neví. Dělali mi k šedesátinám anketu mezi fanoušky – ptali se, o čem je ta písnička. Devět z deseti řeklo: „O vánoční pohodě“ nebo „o dárkách“. Jen jeden pán to trefil: „To je o prvním sexu o Vánocích!“ Tak jsem si říkal – dám si s tím takovou práci... a nakonec stačí, že zazpíváš refrén.

Geny, bajky a mytí nádobí

A letos to budeme zdůrazňovat. První vánoční sex s Jankem Ledeckým! A když už jsme u toho, mně přijdeš geniální. Píšeš písničky, muzikály, básničky…
Tak to se rovnou nabízí, že mám i geniální děti, že jo? A taky rodiče. Geny se vždycky nějak potkají – něco se přenese, něco potlačí. Ester má sportovní geny po tchánovi – hokejista, olympijský medailista, mistr světa. Ale sportovní geny máme i z mé strany – k šedesátinám jsem dostal přání s povídáním o pradědovi Rudolfu Rudlovi. Se svými bratry zakládal Spartu. Atletický mistr ve čtyřstovce! Já myslel, že máme z matčiny strany hlavně ty umělecké geny, ale máme i sportovní.

Ester, snowboard, lyže… všechno cinká. Jonáš komiksy, ilustrace. Pátral jsi někdy po tom, jestli nejste třeba příbuzní s Járou Cimrmanem?
To se klidně nabízí! Nebo s Ferdou Mravencem. Práce všeho druhu.

A teď k básním – vyšly ti Verše potrhlé 2. Znamená to, že první díl byl úspěšný?
Jo, začal jsem je psát během covidového Mordoru, kdy se nesmělo hrát. Měl jsem spoustu rýmů, které se nehodily do písniček. První dva kousky jsem přečetl doma, všichni se smáli. Když jsem jich měl pět, zjistil jsem, že jsou všechno o zvířátkách – takže bajky. Ilustroval to můj syn Jonáš. Vydali jsme to sami. První náklad čtyři tisíce kusů. Jonáš říkal: „Tati, to nám zůstane na hromadě.“ Ale do Vánoc jsme měli dva dotisky. Teď vyšla dvojka a už zase mizí z pultů. A máme i audioverzi. Každou básničku čte někdo jiný – třeba Zdeněk Svěrák, Marek Vašut, Ondra Vetchý, Tereza Kostková… A víš co je nejlepší? Rodiče mi říkají: „Maruška s tím vyhrála recitační soutěž!“ A učitelky: „Konečně něco vtipného! Furt jen Seifert a Nezval.“

Děkujeme za Verše potrhlé 2 a těšíme se na trojku. A teď – vánoční koncerty! Budou i na Moravě?
Letos to celé vykopáváme 21. listopadu v Novém Jičíně. Klasický velký program s kapelou, divadelní výpravou a Nosticovým kvartetem. Pak 2. 12. Zlín, 3. 12. Uherský Brod, 4. 12. Olomouc. Těším se moc.