POVODEŇ: Zpátky do gumáků, voda klesá a odhaluje jizvy

Zlatý chlum, vrchol tyčící se nad Jeseníkem, je pořád zahalený v husté mlze. Městem se ráno prohnala ničivá povodeň. Spojení se světem vázne, záplavy ochromily infrastrukturu snad v celém okrese. Z paneláku, ve kterém nás voda uvěznila, už ale můžeme vyjít ven. Je čas zjistit, jak to vypadá aspoň v bezprostředním okolí.

Seriál POVODEŇ popisuje autorovu osobní zkušenost s přírodní katastrofou. Zářijové záplavy prožil v zasažených obcích – v Jeseníku a sousední České Vsi, odkud pochází.

Chůzi všem stěžuje všudypřítomné bláto. Někde je vrstva vysoká sotva pár centimetrů, v kritických místech ho ale může být i půl metru. Bláto se spolu s vodou dostalo i do domů. Místní už začali uklízet, kýble vody a zničený nábytek vynáší ven na ulici. Mazlavá hmota se z lopaty nechce odlepit.

Nejhůř to vypadá u Schrothova domu. Lipovská ulice je v těch místech pořád jedna velká řeka. Gogolova busta tam stojí vyvrácená stejně jako většina pouličních lamp. Zámkovou dlažbu voda odnesla. Kostky skončily bůhvíkde, z chodníku zbyl jen obrubník. Na některých místech povodeň vytrhala celé kusy asfaltu, jinde obnažila základy paneláků. Jak hladina klesá, další hluboké krátery se postupně objevují.

Uprostřed uličky stojí prodejní pult. Voda ho prý vzala z více něž padesát metrů vzdálené trafiky. Červené židle a stolky ze sousedního bistra jsou k nalezení po celém sídlišti. Náměstí Svobody pokryla vrstva kamení. Povodeň tam rozházela popelnice i vraky aut. A nevyhnula se ani voliéře uprostřed prostranství. Pletivo zůstalo netknuté, andulky nejspíš velkou vodu přečkaly v budkách výš u stropu.

Když není kam se vrátit

Před jednou z jesenických škol fotím spoušť, kterou tam voda natropila. Vtom na mě křičí agresivní muž. Vulgárně útočí a přibližuje se. Situaci se mi slovem a gesty daří trochu uklidnit, odcházíme tedy raději pryč. Možná byl frustrovaný, že mu povodeň zničila sklep. Nebo vyplavené nářadí, které na ulici sbíral, vůbec nepatřilo jemu. Všude proto raději dávám větší pozor.

Evakuovaní lidé se pomalu začínají vracet do svých domovů. Často tam na ně ale nečeká nic dobrého. Ti, co dopadli nejhůř, se nemají kam vrátit. Povodeň některé domy brala i s pozemky, na kterých stavení stála. Ani chataře na podzim rozkvetlé chryzantémy nepřivítají. I ty tak opečovávané zahrádky se během pár hodin proměnily v suťová pole, nebo ještě hůř, v koryto dravé řeky.

Domů se vracíme i my. Českou Ves jsme opustili včera večer, když se do řeky začaly řítit první kusy vozovky. Ráno se tátovi tak tak podařilo zachránit auto, zpátky do sousední obce proto nemusíme pěšky. Kličkujeme mezi naplaveninami, hlavní cesta směrem na sever je ale průjezdná.

Dál se nedostane nikdo

Dva důležité mosty velká voda naštěstí nijak nepoškodila, desítky jiných lávek a mostů jí naopak podlehly. V České Vsi to vypadá stejně jako v zasažených částech Jeseníku, ne-li hůř. Naplaveniny zachycené vysoko na plotech nás nijak neuklidňují. Pořád nevíme, jestli povodeň řádila i u nás, v domě na břehu řeky.

Míjíme asi metrovou barikádu z hlíny a kamení – silnici někdo zahradil, aby voda netekla po vozovce a vracela se zpátky do řeky. Dál už ale neprojede nikdo. Více než stometrový úsek cesty tu chybí úplně. Vozovka končí „ve vzduchu“, povodeň koryto posunula hluboko za silnici.

Před domem konečně potkávám souseda, se kterým jsem se včera loučil. Nechtěl se evakuovat, protože měl z posledních záplav špatnou zkušenost s rabováním. „Byla to krušná noc, ale zvládli jsme to. V přízemí nám nějak navlhly koberce, to se v sedmadevadesátém nestalo…“ povídá.

A štěstí stálo i při nás. Doma vše zůstalo tak, jak jsme to zanechali. Potok nám vyplavil jen kůlnu. Na protějším břehu je ale situace mnohem horší. Domy tam pořád, i dlouho po kulminaci, obléhá souvislá masa vody.