Lidé v tramvaji zapomenou i vlastní dítě. Povedlo se to jednomu tatínkovi, říká olomoucká tramvajačka
V depu dopravního podniku stojí na kolejích několik tramvají. U jedné z nich na mě čeká paní Pavlína Gruntová, která olomouckému dopravnímu podniku zasvětila život. „Můj tatínek tady řídil autobus. Já mám teď na tramvajích naježděno 215 tisíc kilometrů bez nehody,“ říká olomoucká tramvajačka. „Nechci to zakřiknout,“ řekne a se smíchem dvakrát zaťuká na tramvaj.
Paní Gruntová otevře dveře tramvaje, které řidiči dopravního podniku říkají Varlátko. „Kromě Varlátka jezdíme taky Evičkou, Dvastatrojkou, Dvastapětkou nebo Oboustrankou,“ vyjmenovává další přezdívky olomouckých tramvají. „Naposledy jsem řídila včera a bylo to výborný,“ dodává ve chvíli, kdy si sedá do velkého křesla, ze kterého se celý stroj řídí. „V tomhle křesle za směnu strávím osm hodin, ale vždycky jsem to chtěla dělat, od malička,“ vysvětluje tramvajačka a dodává, že má ráda patnáctiminutové pauzy na Neředíně: „Můžu se protáhnout a projít.“
„Dívejte, já v dopravním podniku vyrostla a hodně se proměnil,“ vzpomíná a dodává, že přišla nová doba, nové technologie, nové vymoženosti. „Co se změnilo? Ti staří odešli do důchodu, takže tu jsou noví a novější,“ říká tramvajačka a pochvaluje si nové tramvaje a obměnu vozového parku, podle jejích slov je to lepšejší: „Cestující neměli takový komfort jako dneska. Můžeme jezdit po tom Olomoucu a vozit vozíčkáře a imobilní lidi, jsou za to opravdu vděční. Je to lepšejší.“
Za dlouhé roky, které Pavlína Gruntová v dopravním podniku pracuje, se zvýšil i komfort a pohodlí pro řidiče. „V tramkách to bylo v létě náročně. Hodně pití a dvě trička za směnu, ale dalo se to. Teď už máme klimatizaci,“ popisuje.
V Olomouci jsou dobří cestující
„Jedna paní nám vždycky přinese nějakou margotku nebo čokoládu. Naše oblíbená pravidelná cestující,“ směje se paní Gruntová. „V Olomouci jsou dobří cestující, ale často zapomínají věci ve voze. To jsou i tři nálezy denně,“ říká a přidává vtipnou historku. „Lidé v tramvaji zapomenou i vlastní dítě. Jednou jsem hlásila na dispečink, že mám zapomenuté živé dítě, pořád lepší než mrtvé, že jo,“ vypravuje humorný nález. „Tatínek na něj zapomněl. Vystoupil a nechal mi ho tam, on měl totiž ještě jedno. Na chlapci bylo vidět, že už se někdy ztratil, nebyl zase tak vyděšený,“ uzavírá řidička tramvaje a oba se smějeme. Nejde se nesmát.
Chování řidičů aut je v Olomouci prý na dobré cestě. Starosti řidičům tramvaje dělají spíše cyklisté a koloběžkáři. „Co kolo, to překvapení. A co vymyslí na těch koloběžkách? Musíte předvídat,“ upozorňuje Pavlína Gruntová a pochlubí se, že zatím měla pouze jednu nehodu. „Moje první a poslední nehoda byla spíše vážnější,“ vzpomíná na srážku, která se stala před 12 lety. „Paní mi nedala přednost, bohužel jsem to do ní naprala. Bylo vlhko, pršelo, tramvaj se sklouzla. Jezdím opatrně, i cestující si chtějí v klidu pojezdit,“ myslí si.
Na tramvaj se dívám doma i v autě
V Dopravním podniku města Olomouce mají více druhů tramvají, každá se jinak startuje, každá se jinak chová a ovládá. „Musíte si vždycky vzpomenout, ve které tramce zrovna jste. Pokaždé je to trochu jiné,“ pochvaluje si Pavlína Gruntová, ale přiznává, že práce některá negativa má: „Když jedete a je kluzko nebo listí. To nejde hned zabrzdit, jezdíte po kolejích.“
„Na tramvaj se dívám doma i v autě. Jednu mám na palubovce auta a druhou doma v obýváku. Tu starou, klasickou,“ prozrazuje řidička a svoji lásku k tramvajím ohodnotí i na škále od 1 do 10: „Dám desítku, jinak bych to nemohla dělat. Jezdím tu od oku 2009 a budu až do důchodu. Mám to ráda.“
