Lidé v nouzi jsou specifickými pacienty. Setkáváme se s extrémními případy, přiznává zdravotní sestra Helena Mikušková

Ordinace praktického lékaře pro lidi v nouzi funguje čtrnáct let a doplňuje další sociální služby Charity Olomouc. Jaká je práce s klientelou, která je rozdílná oproti té, kterou potkáme běžně u lékaře?

Největší specifikum je v tom, že klienti jsou daleko zranitelnější a často nesoběstační v běžné schopnosti se o sebe postarat, což se týká i vyřizování různých věcí. Je pro ně obtížnější vstup do neznámého prostředí, takže poslat je na vyšetření není snadné. Mnohdy navíc neví, jak se objednat, řada z nich nemá mobily ani internet. Navíc mají rozdílný náhled na to, co sami potřebují a to, aby nám donesli ku příkladu lékařskou zprávu je pro ně to poslední. To dohromady vytváří vyšší nároky na zjišťování a dohledávání informací i pomoc samotnou.

Odkud se o fungování ordinace klienti dovídají?

Ordinace funguje dlouhodobě, takže už je v povědomí klientů. Máme spoustu pravidelných pacientů, kteří vědí, že pokud něco potřebují, mohou přijít. Celkově máme zaregistrovaných zhruba 500 pacientů, což vypovídá o tom, že jsme skutečně jejich ordinací. Samozřejmě pokud pracovníci v terénu vidí někoho, kdo by potřeboval pomoci, tak se snaží jej do ordinace namotivovat.

Jaký vypadá nejtypičtější pacient, který dorazí do ordinace?

První, co mě napadá je opilý pacient se zhnisanou ránou na hlavě, případně s nějakými parazity, vši. Nemůžu říct, že by k nám chodili klienti permanentně opilí, ale stává se to a leckdy musím sáhnout k tomu, že jim lahev zabavím a dostanou ji až při odchodu. Zároveň provádíme velké množství převazů ran, které si pacienti způsobili nejen v opilosti, ale i tím, kde žijí, tedy na ulici nebo ve squatu.

Často se tu setkáváme i s extrémními případy, protože u spoustu bezdomovců jde vidět, jak je život na ulici degradoval a poškodil. Hodně frekventovaně řešíme i epilepsii spojenou s alkoholem a polyneuropatii, při které jim začíná necitlivost dolních končetin. Pak reagujeme i na hypertenzi spojenou s životním stylem, onemocnění jater a trávícího traktu vůbec a také běžné věci jakými jsou nachlazení, angíny nebo chřipky.

Zmiňovala jste jako jeden z typických případů výskyt vší. Jakým způsobem reagujete, když dorazí klient, který trpí právě tímto onemocněním?

Pokud to jde, tak se snažím případy vší řešit mimo ordinační dobu, kdy mám větší klid, protože jde o zdlouhavý proces, na který není v běžném provozu příliš prostoru. Máme výhodu v tom, že tady přímo v ordinaci máme sprchu. Nejen pro odvšivování, ale pro kohokoli, kdo přijde na ošetření. Pro obě strany je příjemnější a výhodnější, když jsou pacienti čistí. Pokud jde například o muže, snažím se jim oholit vlasy a vousy, pokud s tím souhlasí a podle toho, zda jde o vlasové nebo šatní vši. Dám jim čisté oblečení, oni se umyjí a případně ve fázi, kdy jsou rány zhnisané po pokousání parazity nasazujeme antibiotika a převazujeme.

Čím si vysvětlujete, že u četných extrémních případů nechávají pacienti dojít svůj zdravotní stav až do krajnosti?

Těžko říct. Nevíme, jaká je jejich historie. U spousty lidí to může být mentální degradace ulicí, která posunula jejich myšlení za hranu toho, co by si běžný člověk dokázal představit a zvládnout. V poslední době se stává, že přicházejí klienti se zdravotními problémy, kterých se ptám kdy naposledy jedli. Slýchám odpovědi jako dva nebo tři dny zpět. Proto je další věcí, kterou poslední dobou řeším shánění jídla z denního centra poblíž.

Člověk by si řekl, jak je možné, že tu situaci nechá klient dojít až takhle daleko, když má peníze třeba na víno. Jenže ta závislost už je u lidí na ulici tak silná, že je pro ně důležitější ji naplnit než to, aby si vzali něco k jídlu.

Projevuje se odlišný způsob života řady pacientů i na dalších okolnostech?

Jednoznačně. Nedávno tu ku příkladu byl jeden pán, kterého jsme dávali lidově řečeno dohromady. Dostal čisté oblečení, čaj a něco k jídlu. Byl nám moc vděčný, děkoval nám, ale po svém odchodu tu po něm zůstal jak kelímek, tak obaly a zbytek pytle s oblečením, který si měl odnést. Přiznám se, že nepořádek, který po sobě nechal mě naštval. Ale posléze jsem si uvědomila, že často klienti z ulice ani nechápou, že existují nějaké popelnice, protože oni už je prostě tím běžným způsobem nepoužívají.

Na podobných drobnostech si mnohdy uvědomuji, že ten jejich způsob života je naprosto odlišný od toho našeho. Ale samozřejmě je to i o tom, že řadě z nich už je to také lhostejné.

V ordinaci aktuálně působí lékaři na zkrácený úvazek. Znamená to pro práci zdravotní sestry větší množství povinností?

S tím jsem do této práce šla. Proto pro mě nebylo překvapením, že co se týče administrativy je ta zátěž na sestru vyšší. Řada klientů se navíc po příchodu otevřou a začnou mluvit nejen o zdravotních problémech, ale i o potížích spojených s tím, že nemají kde bydlet a nemají co jíst nebo potřebují pomoci v komunikaci s úřady. Proto často telefonuji na další služby a nasměrovávám je v sociálních službách dále. Spolupráce se sociálními pracovníky je skvělá, je velkou pomocí, je vzájemná a díky tomuto provázání je skutečně možno potíže klientů řešit komplexně. Jde opravdu o jinou práci než v normální ordinaci.