V začátcích jsem byla po vystoupení tři dny mimo, říká o bubenické show Ester LC
Jak nastavit hranice pracovnímu nasazení? V čem je buben dynamický nástroj? Vítězka soutěže Objev roku Radia Haná v kategorii Rock Ester LC je muzikantka tělem i duší a své práci a lásce k hudbě dává veškerou svou energii. „Hudba a obecně performerství a tvorba jsou nedílnou součástí života. Nemám pracovní dobu, nezažívám moment, že přijdu z práce a mám volno,“ říká v rozhovoru pro Olomoucký Report Ester Švábková.
Říkáte o sobě, že jste workafilik, tedy člověk, který miluje práci, ale zvládne se sebou být i ve chvílích odpočinku. Co to znamená?
Začíná to u workoholismu, s kterým jsem dlouhou dobu žila. Workoholici jsou lidé, kteří si jako svoji drogu a pohlazení v nepříjemných chvílích vyberou práci. Problém nastává, když žádná práce není. Workoholik se sebou neumí žít, což znamená, že pokud jde o volno a dovolenou, tak neprožívá nic hezkého. Přichází neklid, frustrace a úzkost. Postupem času jsem si sama pro sebe vytvořila pojem workafilik, zachovávám si totiž lásku k práci. Zároveň dokážu přijmout momenty, kdy si můžu odpočinout, ať už fyzicky nebo psychicky.
Vy jste byla workoholik?
Ano. Podařilo se mi od té doby ale hodně posunout, s mým dřívějším nastavením se to dnešní nedá srovnat. Studovala jsem dvě střední školy zároveň, v době prázdnin jsem se dokázala vnitřně zhroutit, protože jsem najednou neměla smysl života, nevěděla jsem, co se sebou dělat a jak k sobě přistupovat. Práce člověka žene vpřed, má stále zaměstnanou hlavu, a hlavně vidí reálné posuny. A to jsou krásné pocity, které když potom nepřichází, člověk čelí prázdnotě.
Jak se do workoholismu dostává hudba?
Hudba a obecně performerství a tvorba jsou nedílnou součástí života. Nemám pracovní dobu, nezažívám moment, že přijdu z práce a mám volno. Pracuji konstantně, vlastně nepřetržitě. Možná tam je to úskalí. V posledních pěti letech jedu naplno, od rána do večera. Hudbu miluji a dělám ji ráda, nepojmenovávám to jako práci a pak je těžké nastavit hranice.
A nějaký řád?
Řád je nutný, aby člověk udělal tu spoustu práce, která je k hudbě potřeba. Jsem živnostník a každou věc, co jsem kdy vytvořila, se stala z mé vlastní vůle, nikdo mě nenutil, netlačil, nehrozil mi trestem. Chce to sebedisciplínu, self management a time management.
Píšete texty pro další zpěváky, organizovala jste hudební školy, skládáte písničky pro sebe, jste ve dvou hudebních uskupeních. Jak to stíháte?
Jak už jsem říkala, nemám klasický pracovní den. Vzbudím se a jedu, najednou je večer a jdu spát. Je mi to takto blízké od střední školy. Nikdy mě nelákalo moc chodit pařit. Vždycky jsme šla raději něco dělat. Na konzervatoři, když jsem měla volno, tak jsem prostě cvičila, když už jsem nemohla cvičit, tak jsem dělala druhou školu.
Učíte i hudbu, jaká je práce s dětmi?
Mám individuální lekce a každému dítěti tvořím jedinečný přístup, který mu sedí. Mám blízko i k psychologii, takže se výuka občas překlopí i do arteterapie. Když vidím, že se neposouváme, hledám cesty k posunu. Děti jsou navíc v dnešní době zvyklé na milion vzruchů za sekundu a udržet jejich pozornost je někdy náročnější.
Jak s nimi pracujete?
Musím často měnit aktivity, výuku obohacuji o používání různých perkusivních nástrojů, propojujeme pohyb v prostoru s bubnováním, rytmem, vnímáním času. Dítě může přijít rozhozené, v tu chvíli hrajeme na “meditační” nástroje jako je např. kalimba. Vlastně se uklidňujeme muzikou. Pokud se mi nedaří s některým studentem jít klasickým tempem, nejprve se musím zklidnit já a přijmout, že zvládneme tentokrát nacvičit třeba jen jednu věc, nebo žádnou. To je pro učitele složité akceptovat.
Je výhoda být u bubnů dynamický, nevydržet na jednom místě a využít energii?
Určitě, to je základ. I ve výuce to využíváme. Beru v potaz jejich individualitu. Hledám cesty, jak aplikovat jejich divokost, energii a náboj. Rovnováha je ale potřeba a i tak se musí naučit zklidnit a koncentrovat se.
Vy divokost aplikujete do své tvorby?
Můj energický přístup je hodně slyšet v použití hlasu. Je pro mě vlastně těžší zpívat jemně. Mnohem přirozenější je pro mě zpívat naplno a dostávat se za své limity. Měla jsem i příležitost dlouhá léta bubnovat v brněnské bubenické show, zde se moje energie projevila úplně nejvíc. Člověk musí tancovat, bubnovat a performovat před lidmi, za pět minut předat tunu energie a zážitek.
Jak je člověku po tomhle typu vystoupení?
Když jsme začínali, tak jsem po hodinovém vystoupení byla tři dny mimo a týden jsem se z toho dostávala. Postupem času si zvyknete na tíhu bubnu, svaly se zpevní, kondička naskáče.
U své nejnovější písničky uvádíte, že to je právě zaznamenání života workoholika, co jste do toho textu dostala?
Tahle skladba konkrétně zaznamenává proces přetvoření. Moment, kdy člověk narazí a neví kudy kam, neví, co se sebou. Ve slokách slyšíme emocionální vylití ohledně nešťastné lásky a slepého zamilování. V refrénu přijde zlom a hrdina písničky Workaholic si vybere tu celou bolest přetvořit prací, aktivitou a tvořením.
To je proces vašeho skládání? Emoce, která vás zajímá, kterou prožíváte a pak ji vtělíte do textů a hudby?
Proces skládání je takový, že přijdu s nápadem, napíšu, co ze sebe potřebuji dostat. Hrubý text je lehce básnický. Potom dostanu inspiraci, přijde melodie a já ji přičlením k textu, který dle potřeby modifikuji do popové podoby. Texty mám v angličtině, vracím se, nahrazuji slova, rýmy, hledám, co bude zpěvné. Někdy je to proces na hodinu, jindy může trvat několik dní.
Co vás na tom nejvíc baví?
Že mi něco vznikne v hlavě a já to potom dokážu svým úsilím, časem, energií a penězi dostat do podoby, která existuje už navždycky.
