Expozici Století relativity II v Muzeu umění Olomouc obohatily desítky nových exponátů

Výrazným specifikem expozice je vřazení českého poválečného umění do středoevropského výtvarného kontextu. Řečí čísel jsou v expozici k vidění díla 118 autorek a autorů, 34 exponátů představují kurátoři úplně poprvé a 12 exponátů se vrací po dlouhé době.

Podkrovní výstavní prostor Mansarda patří umění první poloviny 20. století. Její úvod reflektuje dobu doznívání impresionismu a symbolistních tendencí ze začátku 20. století. Hlavním těžištěm expozice je však důkladná a bohatá prezentace moderních směrů od expresionismu, kubismu a kuboexpresionismu až k civilismu nebo naopak exotismu 20. let.

Expozice neopomíjí ani abstraktní projevy a surrealismus z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Její závěr patří tvorbě umělců ze Skupiny 42 a dílům odrážejícím v různých podobách válečnou apokalypsu. Zvláštní pozornost patří moderní krajinomalbě, jejíž nejvýraznější ukázky rovněž, byť jiným jazykem, vystihují atmosféru doby jejich vzniku.

Druhá část stálé expozice, která je umístěná o patro níže v Obrazárně, má ambici divákům přiblížit v koncentrovaném přehledu nejvýznamnější výtvarné tendence od skončení druhé světové války až do závěru 20. století s několika přesahy do současného století.

Expozici uvádějí ukázky tvorby významných solitérů padesátých let či autorů, kteří navazovali na předválečnou avantgardu. Následuje poválečné abstraktní umění, tedy díla spjatá s různými podobami gestické a strukturální abstrakce. Z mnoha protichůdných tendencí šedesátých let představujeme ukázky neokonstruktivismu, kinetismu a tzv. nové geometrie, která se však rozvíjela až v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Na tuto část logicky navazují díla konceptuálního charakteru ze stejného období, které doplňuje filmová smyčka s nejvýraznějšími příklady nejen českého akčního umění. Proti těmto dílům stojí v jistém kontrastu malířská a sochařská díla tzv. nové figurace, české grotesky a pozdější existenciální figurace.

Předposlední část expozice patří postmoderním  projevům, jejichž vlivy zřetelně ovlivnily umění i v následujících dekádách. Oproti původní expozici (2013–2025) jsou zde nově představena díla reflektující vývoj povalečného krajinářství a další rozmanité projevy inspirované fenoménem přírody.

Obrazárna však nepatří jen českému umění, ale v souvislosti s dlouhodobým akvizičním úsilím Muzea umění spojeným s projektem Středoevropského fóra Olomouc (SEFO) mohou návštěvníci spatřit českou poválečnou tvorbu v širších mezinárodních uměleckých souvislostech.

Reprezentativní výběr dnes již mnohdy ikonických děl středoevropských umělců, včetně tvůrců působících v exilu (Německo, Francie), by měla být vnímána jako otevřený dialog mezi českým uměním a tvorbou autorů ze Slovenska, Polska a Maďarska – mezi nimi Rudolfa Fily, Juraje Meliše Igora Minárika, Dezidera Tótha či Jany Želibské.

Tento mezinárodní rámec ukazuje, že umění vznikající v obdobných politických, kulturních a společenských podmínkách sice sdílí mnohé společné rysy, zároveň však nelze přehlédnout svébytnost jednotlivých projevů, vyvěrajících z lokálních specifik.

Součástí expozice bude od letošního září také edukační projekt Haptická stezka: Na dotek blíž k umění, jehož autorkou je Denisa Tessenyi. Zpřístupní vybraná plastická díla ze sbírek Muzea umění Olomouc prostřednictvím 3D tištěných modelů, haptických prvků a slovních popisů.

Návštěvníkům v předsálí expozice a sousedním prostoru CEAD tak umožní poznávat umění nejen zrakem, ale i hmatem a multisenzorickými prožitky. Určen je především lidem se zrakovým postižením, využít jej však mohou všichni, kdo chtějí objevovat umění bez bariér a novými způsoby.