Vždycky jsem se chtěla nějak zapsat do historie, říká mistryně Evropy v judu Renata Zachová

Máte za sebou obrovský úspěch. Jak prožíváte poslední týdny?

Vzhledem k tomu, že za necelé dva týdny je mistrovství světa, tak už to vzrušení trošku opadlo. Na druhou stranu jsem za to pořád hrozně ráda, ale už mám zase jiné cíle a soustředím se právě na mistrovství světa.

Na loňských Masters jste skončila na pátém místě. Jaká byla vaše největší motivace pro vylepšení výsledku?

Řekla bych, že největší motivací je to páté místo, protože tam nemáte nic a mohli jste mít medaili. Je to ukázka toho, že na medailovou pozici vlastně mám, ale něco tomu chybělo a pětka je největší ukazatel toho, že to jde.

Vy jste se už s vaší finálovou protivnicí, Nizozemkou van Lieshoutovou, setkala letos v březnu na Grand Slamu v Gruzii, kde jste proti ní neuspěla. Teď se vám to podařilo, měla jste nějakou taktiku, nebo ona nějaké slabé místo?

Jednou můžu vyhrát já, jednou ona, záleží kdo udělá chybu. Není to tak, že když jste nasazená světová jednička, tak máte zaručené, že vyhrajete. V judu je to o tom, jak komu kdo sedí. Já jsem třeba věděla, že chvat, který jsem jí nakonec nasadila, se dá dělat i z kolen. Věděla jsem ale, že takový chvat jí hodit nemůžu, protože ona zase ví, že ho používám a umí ho dobře blokovat. Tak jsem si řekla, že to zkusím změnit a uvidím, jak zareaguje. Naštěstí zareagovala tak, že jsem jí byla schopná hodit.

Judo děláte od sedmi let. Pamatujete si, co bylo vůbec první motivací pro to, dělat zrovna tenhle sport?

Začalo to u mého spolužáka v první třídě, který v tehdy začal s judem. Jeho rodiče a naši rodiče se hodně kamarádili a máma si tehdy řekla, že bychom mohli judo zkusit i my dva s bráchou. Když jsem pak ve druhé třídě šla na svůj první trénink, nadchlo mě to tak, že jsem u toho chtěla zůstat.

Poprvé jste se dostala k judu v Českých Budějovicích, ale v patnácti jste odešla trénovat do Olomouce. Jak těžké bylo se v takovém věku odpoutat od domova?

Já jsem před Olomoucí ještě působila v Kaplici, protože v Budějovicích už nebyl nikdo, s kým bych se mohla prát. Tam jsem byla zhruba šest let, do svých patnácti. Když jsme pak šli sem do Olomouce, bylo to skoro přes celou republiku, takže to bylo těžké. Šla jsem ale s bráchou, takže to vlastně nakonec nebylo tak těžké pro nás, jako spíš pro naše rodiče.

Jestli olympiádu zažiju, splním si dětský sen

Kdy jste se rozhodla, že se judu chcete věnovat naplno?

Rozhodnutí přišlo právě v mých patnácti, kdy jsem měla nastupovat na střední školu a na výběr jsem měla buď nějakou specializovanou střední školu, nebo gymnázium a k tomu judo. Já jsem v té době vůbec neměla představu, co chci v životě dělat. Jediné, co jsem věděla, že chci rozhodně dělat, bylo judo.

V Olomouci působí dlouhodobě váš trenér Jiří Štěpán. Jakou roli hraje v rámci vaší sportovní kariéry?

Když jsme s bráchou v patnácti letech odešli od rodičů a přišlo něco, co jsme museli řešit hned, řešili jsme to s ním. První tři roky jsme bydleli na internátu, který se na víkendy vždycky zavíral. Jet domů pro nás znamenalo být pět hodin ve vlaku, takže jsme nechtěli jezdit každý víkend. Neměli jsme ale kde spát a on nám nabídl, že můžeme přespávat u něj v bytě. Jeho žena nám i vařila, takže pro nás oba byli jako náhradní rodina. Teď už mají i své děti, dvě holky, které mě taky hodně podporují, takže jsme všichni jako jedna velká rodina.

Vy jste už dříve zmínila, jak se u sledování olympiády v Londýně zrodil váš osobní olympijský sen. Teď je to realita. Jaká jsou vaše očekávání před největším sportovním svátkem na světě?

Je to rozhodně super pocit a já už se moc těším. Jestli olympiádu zažiju, tak si splním ten největší dětský sen.

Jak bude vypadat vaše příprava? Bude se něčím lišit od přípravy na jiné turnaje?

Tak to zatím nevím. Přípravu dělá vždycky trenér, ale já věřím, že bude stejná jako na mistrovství světa a všechny ostatní závody. S tím do toho chci taky jít. Nechci se svazovat tím, že je to olympiáda. Vím, že kdybych nad tím zbytečně přemýšlela, tak by to byla i zátěž pro hlavu a možná bych si pak vyčítala a byla zklamaná, že se mi v ten den nepodařilo, co jsem chtěla.

Doufám, že to neskončí jen u mistrovství Evropy

Česko má v judu bohatou historii, ale i současnost vypadá díky vám nadějně. Jak vnímáte vy momentální náladu v tomto sportu, jde podle vás o perspektivní sport?

Momentálně si myslím, že máme velmi silný tým, v týmu máme například Adama Kopeckého. Máme ale i kvalitní judisty u juniorů a dorostenců, jenže tam je to zatím otázka času, jestli vydrží, nebo dají přednost škole. Já ale doufám, že ten sport u nás budoucnost mít ještě bude.

Momentálně studujete na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého. Jak z vašeho pohledu efektivně skloubit vrcholný sport a studium?

No, to já nevím, vzhledem k tomu, že už studuju pátým rokem bakaláře. Studium samotné by pro mě asi nebylo těžké, ale když k tomu mám dva nebo tři tréninky denně, tak nemám vůbec sílu se na učivo podívat, nebo se ho naučit. Naštěstí mi fakulta vychází velmi vstříc, hlavně co se týče vypisování termínů zkoušek. Když nemůžu kvůli judu na zápočet, poskytnou mi náhradní termín. Za to jsem velice ráda, protože bez toho bych školu nebyla schopná dodělat.

Jste první judistkou s úspěchem na kontinentální úrovni. Jak důležité je to z vašeho pohledu pro budoucnost ženského juda?

Já jsem se vždycky chtěla nějak zapsat do historie, nejen ženského, ale celkově českého juda. To je zatím těžké, protože tam je teď Krpoš (Lukáš Krpálek, pozn. red.), ale jsem tam aspoň jako první žena, za což jsem neskutečně ráda a doufám, že to neskončí jen u mistrovství Evropy, ale že budu první žena, která vyhrála na mistrovství světa, nebo dokonce přivezla medaili z olympiády. Uvidíme.

Máte nějaký judistický vzor?

Všichni by chtěli být jako Lukáš Krpálek, ale můj osobní vzor je David Klammert. Ten je taky odsud z olomouckého oddílu, ale my dva jsme se bohužel minuli. Když jsem sem přišla, on zrovna odešel do Prahy, vídáme se ale na soustředěních. Teď se mu v sezóně moc nedařilo, až minulý víkend byl na Grand Slamu stříbrný. Jsem ráda, že se mu to konečně povedlo, ale to jakým způsobem makal a pokračoval, když se mu nedařilo, je obdivuhodné.

Máte za sebou zlato z mistrovství Evropy, teď jedete na mistrovství světa a olympiádu. Existuje za tímto bodem ještě nějaká motivace?

Nad tím jsem už párkrát přemýšlela. Samozřejmě získat medaili na olympiádě by pro mě bylo něco neuvěřitelného. Kdyby se to stalo teď, bylo by mi stále jen dvacet čtyři, takže bych se judu chtěla samozřejmě věnovat dál. Možná by to pro mě bylo ještě lepší. Nebyla bych už pod takovým tlakem, protože už bych měla za sebou to, co jsem chtěla dokázat a mohla bych si jen užívat. To ale zatím vůbec není jisté, takže uvidíme.