Stěna na nás promluví, neděláme umění pro peníze, říkají členové Chaos company

Kde je hranice mezi uměním a vandalismem?

Dosy Doss: To je jednoduché. Kde se ničí něčí majetek, tam je to vandalismus.

Věrka: Když je to bez povolení, je to vandalismus. My děláme jen legálně.

V Olomouci už působí Chaos company 10 let. Je Olomouc uměním v ulicích specifická? Myslíte, že je to i vaším působením, že si lidi zvykli na street art?

DD: Není to tady úplně lehké. Tím, že jsme v historickém městě, je potřeba řešit vše s památkáři. Je tady SAFE (Street Art Festival, pozn. red.), ten dělá velké věci a je super, že si toho víc všímá veřejnost. Ale zase to s sebou přináší větší pozornost odborníků, a ta pravidla jsou těžší. Ovšem zase na to, že jde o historické město, je tady těch murálů (murál je velkoprostorová malba, zpravidla na štítu několikapodlažního domu, pozn. red.) dost. Já si myslím, že i do historického města umění patří, ale mělo by to být v souladu.

V: Souhlasím, a myslím, že na Olomouc je toho tady dost, ale v porovnání s jinými městy toho street artu moc není.

DD: Na poměry ČR je to hodně.

V: To ano, ale na mezinárodní úrovni je toho pořád málo.

Které město v Česku má tohoto umění v ulicích víc?

DD: Nevím, jestli víc, v tomhle je Olomouc specifická. V Praze ani těch murálů tolik velkých není, až teď se tam rozjely tyhle festivaly. Už se na to i veřejnost líp dívá. My se snažíme ukazovat, že sprejer nerovná se vandal. Nemáme ani vazby na graffiti, zatímco česká streetartová scéna z graffiti (písemná tvorba sprejerů, pozn. red.) vychází. Zatímco někteří přešli od graffiti k malbě, my jsme spíš přišli z papíru na stěny. Máme jasnou vizi, abychom to město obohatili. Nevycházíme z adrenalinu a zábavy, nechceme něco v noci pomalovat. S tím se pojí i to, že se za naše umění nestydíme, jsme vidět, podepisujeme se pod to, děláme workshopy, veřejnost s námi může přijít do styku.

V: Někdy je pak reakce veřejnosti pozitivní, někdy negativní. Někdo nám nadává do vandalů. Pořád se s tím setkáváme, i u hezkých věcí. V 80 procentech máme ovšem pozitivní ohlasy. Často bojujeme edukací proti tomu předsudku „sprejer = vandal“.

Vy dva jste nejdéle působícími členy Chaos company…

V: Já jsem prapůvodní, náš zakládající člen odešel a Jirka přišel později. Já jsem nejstarší.

DD: V této fázi jsme my dva těmi hlavními. Skupina se vyvíjela, prostřídali se tady další lidi, až jsme dozráli do této podoby. Jsme teď tři umělci a s námi pracuje ještě moje žena Kristýna Dosoudilová, která nám dělá manažerku. Není umělkyně, ale je naší důležitou součástí.

Jak tedy hodnotíte těch uplynulých 10 let Chaosu?

V: Bylo to divoké, turbulentní. Teď už jsem ale spokojená, vykrystalizovalo se to tak, jak mělo. Těším se, že za námi přijdou i další umělci, těším se na naše budoucí projekty. Myslím, že to spěje jen k zajímavějším projektům a zajímavějšímu umění, které vznikne.

DD: Z mého pohledu se to vyvinulo ze zábavy a kamarádské party v něco víc organizovaného, smysluplného a určitě i profesionálního. Už to není o blbnutí, ale snažíme se to posouvat dál, rozvíjet se a růst. Bylo s námi více umělců, občas se s námi snaží spolupracovat i teď, ale jsme opatrnější.

Co znamená „opatrnější“?

DD: Potkali jsme hodně lidí a ti, co by s námi chtějí pracovat, musí být na stejné vlně. Třeba s Věrkou už spolu pár let malujeme a nejsme jen spolupracující, ale i přátelé.

V: Nemá to být jen práce, ale naplňuje nás i to přátelské prostředí. Nechceme firmu.

DD: Což je vlastně slovní hříčka, protože máme v názvu „Company“. Jsme něco jako firma na umění.

To portfolio aktivit Chaosu už je docela široké. Co vás konkrétně baví nejvíc?

V: Mě nejvíc baví ilustrace, malba, grafický design. Já nemám úplně ráda akce, kde je hodně lidí, jsem spíše introvert, mám ráda ten svůj klid. Jsem ale schopná se jich občas účastnit, a pak mě to i baví.

DD: Za mě je to hlavně street art, to je srdcovka, kterou nejvíce rozvíjím. Pro mě je to velkoformátová malba. To je to, co bych chtěl dál rozvíjet, dostat se do zahraničí a malovat velké projekty. To mě naplňuje. Naopak já mám rád množství lidí, před kterými malujeme na festivalech, v tomhle jsem opakem Věrky. Baví mě ale i menší projekty, kdy si trochu odpočinu od lidí a děláme třeba land art (označení pro umění v krajině, pozn. red.) v lese, kde nás nikdo nevidí. To je zase relaxační, takový odpočinek. Stejně mě na Chaosu baví, že jsme takhle pestří a že si můžeme chvilku malovat na stěnu, chvilku být zalezlí v ateliéru, chvilku dělat ilustrace. Teď mě baví i fotka. Vyučuji fotografii na střední škole, takže jsem se o tu fotku začal více zajímat a chtěl bych ji i více rozvíjet, jako autorskou fotografii.

V: Myslím, že jsi teď dobře popsal, co je ten Chaos, že nás baví ta chaotičnost…

Název tedy vznikl díky různorodosti aktivit, kterými se zabýváte?

V: Ano, je to kvůli tomu chaosu. Můžeme kombinovat techniky, dělat všechno možné umění, s lidmi i bez lidí, mícháme všechno do sebe. To je náš chaos.

V minulosti jste vymalovali několikrát také Lomenou galerii, děláte i jiné projekty, kde vaše malby nezůstanou napořád. Nemrzí vás, že jsou některá vaše díla pouze dočasná?

V: To k tomu patří. Když malujete, tak už víte, že jde o dočasný zásah.

DD: Já jsem na to zvyklý. Tím, jak se o street art zajímám, vím, že to umění žije na fotkách, na videu. Ve veřejném prostoru se dílo přemaluje, někdo jej úmyslně poničí, vlivem počasí malba stárne, mizí… S tím vědomím to děláme, a proto nás to pak asi nemrzí.

V: Člověk se kolikrát dozví až později, že mu murál už přemalovali. Zateskní, ale to je všechno, tím to končí. Nic netrvá věčně, ani naše obrazy.

Které vaše dílo je tedy tou srdeční záležitostí právě pro vás?

V: Mně se hodně líbilo, když jsme v Bolaticích na Opavsku dělali kostku. To mě hodně bavilo, povedlo se to a bylo to inspirované i mou ilustrací. Hodně jsem si to užila. Tohle dílo mě napadne jako první.

DD: Já mám spíš cíle, které jsem si chtěl splnit a postupně si je odškrtávám. Teď to byl třeba Upfest v Bristolu (největší festival streetartové tvorby v Evropě, pozn. red.). Malovalo tam asi 300 umělců z celého světa, to byla pro mě taková srdcovka. To byl taky dočasný zásah.

Zároveň to nebyla jediná malba, kterou jste v Bristolu zanechali…

V: Ano, ještě jsme pomalovali zeď paní, u které jsme bydleli. Říkali jsme jí, že jsme přijeli kvůli festivalu, a ona se nás zeptala, jestli bychom jí nepomalovali zadní zídku.

DD: Tam se mně líbilo, že místní vnímají street art velmi pozitivně, festival má několikaletou tradici. Když se naše hostitelka dozvěděla, že jsme umělci, byla nadšená a tu možnost trvalého zásahu u sebe nám dala. Tam jsem si to užil.

Jak murál vlastně vzniká? Co musíte dopředu vědět?

V: Já jsem člověk, který potřebuje vědět, jak je to velká plocha, jaký budeme mít podklad, potřebuji si udělat skicu, ve Photoshopu si dám pár fotek, něco si nakreslím, promýšlím barevnou paletu… Tohle všechno musím udělat, protože když improvizuji, nedopadá to dobře.

DD: Já jsem opak, miluji improvizaci. Naházím si nějaké barvy do batohu a jdu malovat. Stěna na mě promluví, to je můj přístup. Ale není to tak vždy. V případě, že tvoříme spolu, promýšlíme to trochu.

V: Mě to uklidňuje, když aspoň trochu vím, co přijde…

Co si tedy chystáte, když tvoříte spolu?

DD: Domlouváme si barevnou paletu, uděláme brainstorming, když si zvolíme téma, domlouváme se, co bude malovat Věrka a co já…

V: Někdy máme zakázku, kdy tvoříme něco specifického. To pak zákazník chce vidět návrh, takže si jej připravíme.

V jaké míře potřebujete volnou ruku při malbě na zakázku? Může přijít zákazník s konkrétním návrhem?

DD: I když děláme věci na zakázku, snažíme se, aby to byly naše autorské věci. Neděláme to tak, že bychom malovali to, co nám zadají. Je to naše autorská tvorba, náš rukopis na dané téma, které zákazník určí. Téma nám ale musí být blízké.

V: Stalo se nám, že jsme dostali dvě nabídky. Vymalovat školku za méně peněz, ale podle sebe, nebo jiný objekt za více peněz, ale zákazník měl přesný návrh. Vzali jsme tu školku. Moc jsme si nevydělali, ale užili jsme si to.

DD: S tím zase souvisí trochu ta rivalita v komunitě street artistů. Někteří sprejeři, kteří přešli z toho graffiti na malbu, nás osočují, že děláme všechno komerčně, malujeme všechno pro peníze. Právě ale hodně maleb děláme jen proto, že to plyne z naší vášně. Navíc je to práce jako každá jiná, takže když za to dostaneme zaplaceno, je to naprosto v pořádku. Neděláme to ale pro peníze.

Vyjednává se vám jako skupině lépe o penězích za zakázky?

V: Řekla bych, že ano. Jsme takoví víc oficiální, máme web, naši manažerku, jsme profesionální. Působíme seriózně.

DD: Hlavně se o tom dokážeme pobavit. Řekneme si částku, ale pak o tom diskutujeme. V našem případě si spíš říkáme o míň peněz, protože si chceme zamalovat.

V: Jirka přijde a ptá se mě, jestli si neřekl o moc peněz, že přijdeme o tu možnost, o dobrou stěnu. S tím bojujeme.

Dá se tímhle typem umění na Olomoucku tedy uživit?

DD: Dobrá otázka. Nemáme to na plný úvazek, ale směřujeme k tomu. Jenom malovat na stěnu nebo prodávat obrazy je složité. Najdou se lidé, kteří si koupí obraz, ale není to každý měsíc. Najdou se lidé, kteří chtějí na zakázku malbu, ale taky to není pokaždé. Jsme výtvarní učitelé, učíme na střední umělecké škole a umění máme k tomu. Čím víc jsme vidět, tím více zakázek máme, a proto k tomu plnému úvazku směřujeme.

DD: Chceme rozjet workshopy, spolupracujeme s univerzitou…

V: Chce to dělat více věcí, ne jen street art, který je sezónní.

DD: Šlo by to dělat jen street art, ale pak zase narážíme na to, že mohou přijít klienti, kteří budou chtít malovat jen jejich produkty a my bychom nemohli odmítnout. Pak by nám chyběla kreativita, umělecká volnost. Teď máme tu možnost si vybírat.

V: Já určitě nechci mít umění jako práci, že bych musela za každou cenu dělat v určitém čase umění na povel. Je to moje vášeň, potřebuji to dělat i pro sebe, ne jen pro zisk.

Kolik má teď Chaos členů?

DD: Čtyři. Jsme tady my dva, pak Martin, který dělá videa a digitální umění, animace. Původně nám začal natáčet jen videa naší tvorby, ale sedli jsme si a přijali jej. Dalším členem je už zmíněná manažerka Kristýna.

Kde berete inspiraci pro váš chaos?

DD: Hodně se v mé tvorbě objevuje příroda, rostlinné prvky. Baví mě malovat květiny, ve street artu maluji organické prvky, to je obří zdroj inspirace. Pak také vztahy člověka a přírody, ale i místo, kde maluju.

V: Co mě inspiruje? Mám období, kdy jsem kreativnější a kdy jsem méně kreativní. Hodně pracuji s mými osobními prožitky, psychickými stavy. Jsou to někdy frustrace, jindy něco oslavuji, je to různé. Často pracuji se symbolem ženy, ženství, postavení ženy ve společnosti, i s tělesnou pozitivitou. Taky ráda spojuji lidi a přírodu.

Kde vás může veřejnost vidět příště?

DD: Připravujeme na září výstavu na Dolním náměstí. Bude to ve studiu G21, kterou má nyní na starosti Unie olomouckých výtvarníků. V současné době ještě vystavujeme ve Šternberku v rámci Tufestu, máme instalace ve dvou místnostech tamního kláštera.

V: Ještě můžeme zmínit náš celoroční projekt. Snažíme se podporovat i další tvůrce. Každý měsíc vydáme téma na sociálních sítích a veřejnost může na tohle téma tvořit. Své dílo nasdílí, my vybereme výherce a ten získá odměnu. To je výzva, která původně byla určena jen pro nás, abychom byli aktivní.

DD: Teď máme také novou malbu v Rozáriu u bambusové stezky. Chystáme také nějaké projekty v Ostravě. Jedna malba bude asi 10 metrů vysoká na téma práva zvířat, protože spolupracujeme s organizací OBRAZ – Obrana zvířat. Tam chystáme i výmalbu některých zastávek. Zároveň budeme spouštět vlastní e-shop, ten je zatím v řešení.