Sigma v ofsajdu: Dvakrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty, říká Vít Beneš
Vít Beneš se místo profesionálního fotbalisty mohl stát truhlářem, ale dle svých slov neměl dar na školu a ve fotbale viděl větší šanci pro své uplatnění. „Nebyl jsem pilný student. Ne že bych to flákal, ale neměl jsem dar na školu. Věděl jsem, že ve fotbalu můžu být užitečnější,“ vysvětluje na úvod Beneš, který se blíží k hranici 300 ligových utkání.
Vít se narodil do fotbalové rodiny a své začátky si velmi dobře vybavuje. „Pro Olomoučáky to bude velká neznámá. V části Ústí je Kudla, kde se hraje na škváře. Tam chodili trénovat oba starší bráchové a trenérem byl náš táta. Já si tam chodil zakopat o zeď nebo se občas připojil k nim. To nemělo kam utéct, abych se nestal fotbalistou nebo se o to aspoň nepokusil,“ vzpomíná třiatřicetiletý obránce.
A přidává i pohled, jak to vypadalo tehdy u Benešů doma. „S bráchama jsme si hráli s tenisákem a většinou to dopadlo tak, že jsme něco rozbili. Teda mohl jsem za to já,“ usmívá se Vít a odmítá, že by na něj starší bráchové svalovali vinu. „Vždy se zjistilo, jak to doopravdy bylo. Byl jsem nejmladší v rodině, i trošku mazánek pro mamku. Měl jsem starší bráchy rád a provokoval jsem je. Takže mě občas sekli, tak jak je to normální mezi sourozenci. Starší by měl vždycky být pán,“ myslí si rodák z Ústí.
Nikdy nepřišla myšlenka, že končím
Ne vždy však obránci přinesl fotbal jen radost. V patnácti letech byl v utkání nešťastně přistrčen na vlastního brankáře. Praskla mu ledvina a lékaři mu tento orgán museli vyoperovat. V nemocnici strávil dva měsíce. Největší motivací pro brzký návrat našel v kopané. „Ta nemocnice byla v takové výšce, že jsem z okna mého patra viděl fotbalové hřiště, kde kluci trénovali. Když jsem mohl chodit po svých, tak mě táta sbalil a šli jsme se podívat na zápas. Já v županu, s kanylami a napojeným bažantem. Chtěl jsem být v tom prostředí co nejdřív zpět, což byla největší motivace,“ vzpomíná na tehdejší situací Beneš.
A nebyl to poslední moment, kdy mu fotbal připravil nepříjemné chvíle. V 21 letech po jednom souboji mu zapadl jazyk a 30 vteřin nedýchal. Myšlenku na konec kariéry ani tehdy nedostal. „Už jsem si říkal, že jsem dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty. U toho souboje jsem dostal ramenem do brady, obyčejný souboj, pak už jsem si toho moc nepamatoval,“ popisuje hrozivý moment Beneš.
Fotbal je pro Víta Beneše vším. Postupně se dostal do Jablonce, kde strávil 7 sezon, pak si vyzkoušel angažmá v hlavním městě Maďarska. „Upeklo se to během měsíce. Moc na výběr nebylo. Kazachstán nebo Maďarsko. Myslím si, že kdo byl v Budapešti, tak byl maximálně spokojený. Je to taková druhá Praha,“ popisuje Beneš. A vzpomíná i na místní život: „Je to jižnější kraj oproti nám, jsou agresivnější, impulzivnější a v tom to bylo jiné. Neskrývali emoce,“ vysvětluje fotbalista.
Už se považuju za Moraváka
Po maďarské štaci už přišel přesun na Hanou, kterou už Beneš trochu znal z dřívějška. „Bylo to asi 4 roky před mým příchodem a vůbec jsem netušil, že tady jednou budu hrát. Dvakrát mě sem vzal Martin Pospíšil. Jezdil jsem na vánoční trhy, a asi to můžu říct, i večírky. Atmosféra na Horním náměstí byla skvělá. Teď je to samozřejmě jiné díky covidu. Ty trhy byly, pro mě jako Ústečáka, malé Drážďany,“ doplňuje Beneš.
V dnešní době už zná Vít Olomouc mnohem lépe a je velmi spokojený. S rodinou rád chodí do parků, sadů a za kulturou. V gastronomii doporučuje Entree Přemka Forejta. Sám už se považuje za Moraváka. Časem přišel na chuť tvarůžkům a rád pije červené víno. Znalcem prý ale není. „Za znalce se nepovažuji. Řekl bych spíš milovník. Měl jsem nějakou přednášku, ale byla to pro mě celkem - v uvozovkách - španělská vesnice. Neřekl bych, že jsem odborník, ale vím, co mi chutná,“ upřesňuje Beneš.
Nemění se pouze chutě, ale také chování a návyky. Třeba taneční kluby už Víťa nevyhledává a dává přednost klidnějšímu prostředí. „Já už nejsem ve fázi, že bych takovou zábavu vyhledával. Jsem typ, co spolu s partou posedí a pokecá. Na těch večírcích v barech se to rozuteče. Rozdělí se to na skupinky, většinou na zadané a nezadané. Je to vtipný, protože když se koukám na ty mladý a vidím tu svou minulost, kdy jsem byl nezadanej. Občas se samozřejmě jdeme podívat, ale už na to fakt nejsem a pak radši šlápnu na zmizík. Mám radši podniky, kde můžeme být všichni pospolu,“ doplňuje obránce.
Vít rád stráví večer i doma, kdy třeba zapne živý přenos na internetové platformě Twitch a při hraní hry FIFA si povídá se svými fanoušky. Že by to po konci kariéry byla jeho hlavní pracovní náplň, už moc nevěří. „Je to sen dnešní generace, být full-time youtuberem nebo streamerem. Taky jsem o tom snil. Když jsem to dělal dřív, tak jsem byl mezi pár lidma, co hrají FIFU. Teď už je to jiné. Asi bych to zvládl, ale spíš to tak nebude,“ přemítá hráč, jenž vystupuje na internetu pod přezdívkou Be23ny.
100 ligových startů za Sigmu není k zahození
V Olomouci načíná čtvrtý rok a během svého angažmá dostal i roli kapitána. „Bylo to pro mě ocenění, jelikož to volila kabina. Když přišel Hubňa (Roman Hubník, pozn. red.), tak si to převzal, protože je zkušenější. Větší osobnost, takže to právoplatně má on, když nemůže, tak jsem náhradník já,“ dodává fotbalista.
V závěru letošní sezony Sigma bojuje ve skupině o umístění. V semifinále si Olomoučtí poradili s Libercem a ve finále narazí na Mladou Boleslav. Sám obránce by chtěl krom týmových úspěchů dosáhnout i na individuální milníky. „První cíl je být zdravý, když to vyjde, tak budu hrávat. Můj následující cíl ve fotbale je dosáhnout na 300 ligových utkání. Dál mi chybí jeden gól do 20. Nechtěl bych kariéru končit s tím, že tam není ta dvojka. Ve hře je i 100 ligových zápasů za Sigmu, což taky není k zahození,“ zakončuje povídání Beneš.
Sigmácká rychlovka:
Jaký je váš nejoblíbenější klub?
Manchester United
Kdo je největší bavič kabiny?
Maty (Jakub Matoušek)
Jaká je kapacita Androva stadionu? (12 474)
12 300 nebo 12 800
Haaland nebo Mbappe?
Haaland
Nejoblíbenější jídlo?
Svíčková
