Sama si kroj neobleču, sósedka mi musí pomoct, říká vedoucí souboru Pantlék

Jaká byla Vaše cesta k folklóru?

Bylo mi to dané do vínku už od mé maminky, která byla ze sedlácké rodiny. V její rodině se totiž kroj věnoval pouze nejstaršímu synovi a ona tak celý život trpěla tím, že kroj nemá. Takže když se mí bratři, a pak i já, jako nejmladší z nich, dostali ke krojům, tak jsem ve všeckym a všude v nich chodila.

Proč nedostala Vaše maminka kroj? Mělo to nějaký větší důvod?

To byla sedlácká rodina, takže vždycky první syn byl upřednostněn. On měl kroj, a dokonce pak dělal i ženicha na hanácké svajbě, co se tady konala. Ovšem ona jako děvče před válkou měla možnost třeba studovat jen v zimě v nějaké církevní škole, nebo se třeba učit vařit. Pak si ve svých dvaceti letech našetřila na šicí stroj, tak to pro ni bylo něco navíc. Moje maminka se narodila před 110 lety a všecko bylo jinak. My už tomu teď moc nerozumíme. Maminka kroje milovala, a já to převzala po ní.

A co na to rodina? Jsou v tom s Vámi?

Všichni tancovali, neměli ani jinou možnost. Můj syn Petr dokonce hrál, když jsme byli s folklórem v Chorvatsku, ženicha na hanácké svajbě, co jsme tam hráli jako divadelní scénu a dcera taky tancovala. Když jsem měla šedesátiny, tak jsme to oslavili tady v sokolovně, byla tam celá naše rodina a taky to museli vytrpět všeci bratranci, sestřenice, tetičky, stréčci. Řekla jsem jim, ať se přesunou do sálu, přišla skupina Hanáků a tancovala Hanáckó besedu.

Několikrát jste zmínila hanáckou svajbu. O co se jedná?

Hanácká svajba je svatební slavnost, při které by se měla dodržovat určitá pravidla. Nosí se speciální oblečení, nevěsta má na hlavě pantlék (pozn. red. svatební čepec nevěsty) a ten nosí jen ona a družičky. Součástí svajby je třeba obřad loučení nevěsty s družičkami a u toho se zpívá písnička Můj věnečku zelený, už tě z hlavy skládám a ten šátek červený na hlavu si dávám. S Bohem ostávejte družičky moje, už s váma nebudu chodívat zalévat kytky do naší zahrádky.

Jsou součástí svajby i jiné zvyky?

Ano, pak probíhá i začepení nevěsty, nebo prodávání nevěsty ženichovi. Občas se stávalo, že staré ženské udělaly takovou taškařici a daly ženichovi dvě nevěsty. Nejdřív falešnou nevěstu, u které měl ženich říct, že ji nechce, měl se vyplatit a až potom mu daly tu pravou. Další nádhernou tradicí je, když ženské dají ženichovi na výběr dva talíře. V jednom je polívka, ve druhém je kohout. Když si ženich vybere kohouta, tak má nevěsta dávat pozor, protože bude lítat za ženskými, jak kohout za slepicemi. Když si vybere polívku, tak je to dobrý, bude se držet chalupy. Takových zvyků je tam ale plno.

Na ozdobu padne i 40 metrů stužky

Pojďme k názvu souboru Pantlék. Když se podívám na svatební čepec pantlék a jeho bohatou výzdobu, jak dlouho trvá výroba?

Hodně dlouho. Nejdřív se musí udělat rám, který se podloží kartonem, aby karton udržel jeho váhu. Vevnitř se pak vytvoří kostra, kolem které se to celé obtočí. Pantlék se pak vyšívá z perliček, opracuje se, dají se na něj různé kytky, zrcátka. Třeba stužky se na ozdobení pantléku může použít i 40 metrů. Každá vesnice pak ale mívá i jiné detaily na zdobení.

To asi není úplně lehké na nošení, že?

Celkovou váhu odhaduju tak na tři kila, pak je ještě zezadu připevněná několikametrová stuha. No není to nic příjemného na nošení. Čepec je tvrdý, tlačí na uši a děvčata se pak pořád ošívají.

A jaký kroj je podle Vás nejhezčí?

No samozřejmě, že náš. Když je náš, tak je nejhezčí. Třeba na jižní Moravě, oni vystupují, vyjdou do průvodu a všechny mají modré zástěrky. Modré kordulky, naprosto stejné vyšívání. A to se mi nelíbí, to je jak mažoretka v kroji. U nás má každá něco jiného, a tak by to mělo být podle toho, co ctím.

Kroje by tedy neměly být stejné?

Mám knížku po svém předkovi z roku 1860, byl sedlák, a zapisoval si, že dal děvečce dva krejcary na fěrtošek. Málokdo si tak mohl dovolit ušít kroj naráz. Jednou si tedy koupili látku na kordulu, jednou na fěrtošek a v zimě se pak vyšívaly kroje. Ale každé se líbil jiný vzor, každá vyšívala jinak, a proto nebyl žádný kroj úplně totožný a v tom je ta krása.

Za čtvrt hodiny kroj neobleču, dostahovat mě musí někdo další

Z jakých částí se skládá hanácký kroj?

Minimálně z patnácti kousků. Jen kdybych to měla vyjmenovat, tak boty, punčochy nejlíp pletené, krátká spodnička a minimálně tři širší spodničky, fěrtoch, fěrtůšek, stuha v pase, kapesník, tacle, rukávce, oplečí, pokrývka hlavy, klebetník a další.

Jak dlouho pak trvá oblékání?

Dlouho. Pokud jsme někde tlačení časem, tak už to máme natrénované, ale za čtvrt hodiny oblečený kroj není. Když se totiž obleče a zavrtí se, tak sukně, nebo ta šněrovačka povolí a znovu se musí postahovat, aby to drželo. Sama si ten kroj ale neobleču. I oplečí si třeba postahuji, dám na to sukně, ale zavrtím se a už mě musí znovu někdo dostahovat. Je teda lepší, když jsou na oblíkání dva.

A jak to řešíte, když se chystáte doma?

No to chodím k sósedce, ta mě musí vždycky dostahovat. To jinak nejde.

Co údržba krojů? Ta musí být taky náročná.

Už jenom žehlení mi zabere několik dní. Když látku namočím, většinou první den žehlím rukávy a musím to nechat do druhého dne, aby látka vyschla. Další den žehlím límec, tacle a ostatní části. Takže když mám žehlit kroj, zabere to pár dní. A barák mám potom plný bílých kapek od škrobu, ručníky zahvízdané, všechno. Někdo kroje žehlí s normálním škrobem, já se snažím žehlit podle originálního předpisu, v poměru litr vody na 20 deka pšeničného škrobu. Někdo žehlí rýžovým škrobem, bramborovým škrobem. Jenže bramborový škrob trošku žloutne a přidává se k tomu pak borax. Je to taková alchymie.

Na kolik vyjde cena jednoho kroje?

Cena ručně šitého kroje se pohybuje kolem 150 tisíc, ale to ještě nejsou započítané boty. U těch se cena liší, třeba pánské jsou dražší, protože je na ně použito víc kůže. Pánské pak vychází na 12-15 tisíc a dámské boty na 10-12 tisíc korun.

Chlapi tu vymřeli, tak za ně tancují ženské

Pantlék není jen název svatebního čepce, ale i vašeho národopisného souboru tady v Němčicích. Odkdy tu fungujete?

Pantlék začal fungovat od roku 1991, jen pod jiným jménem. Později jsme si vymysleli tohle jméno, co máme do dneška. Folklór tu ale byl vždycky, to dokazují i fotky z roku 1905. Žádný spolek ale nebyl. Lidi kroje doma měli, vždycky se písklo a oni vyběhli v krojích, třeba na svěcení zvonů.

Kolik máte členů v Pantléku?

Těch aktivních je přes dvacet, ale smůla je v tom, že nemáme skoro žádné chlapy. Ti vymřeli. Jsou vždycky takové vlny, kdy jsme měli třeba hodně kluků a já jim nemohla vymyslet pásmo, protože byly dvě holky a samí kluci. A teď mám samé ženské, takže bohužel jsme museli trošku sklonit hlavu a říct, že za chlapy budou tancovat ženy.

Jezdíte kromě Česka i do zahraničí?

Letos jsme dostali pozvánku do Černé Hory a teď řeším, jak se tam dostaneme a z čeho to zaplatíme. Byli jsme ale v Chorvatsku, ve Francii, Rakousku, Německu, nebo i ve Švédsku. Ze Švédska máme i zážitek s královskou rodinou. Předávali jsme švédskému králi malou panenku hanačky, ale protože se podle protokolu nemůže dát něco králi z ruky do ruky, samozřejmě ochranka prověřila, jestli nechceme krále podpálit nebo ho nechat vybuchnout. Ale panenka naštěstí prošla v pořádku.

Není to občas náročné vést celý soubor?

Já mám k tomu vztah asi větší, než většina lidí a potom mě mrzí, když s děckama člověk tancuje od malinka, učí je první kroky a oni pak přijdou do puberty, na střední školu a řeknou, že už tancovat nechtějí. Covid do toho taky trošku zasáhl, protože spousta lidí přestala tancovat. Folklór prostě není to nej, to zas buďme nohama na zemi. Ale mám kolem sebe skupinu lidí, která mi výrazně pomáhá, nejsem na to sama. Navíc, ta tradice tady je, a to je právě důvod, proč to dělám. Už nikdo nám nesebere, že tu proběhla první národopisná výstava v Česku a že je tu i odkaz slečny Kostkové, která se věnovala krojům a hanáckému folklóru.

Zmínila jste první národopisnou výstavu. O co se jedná?

V roce 1887 se tady na návrh Vlasteneckého spolku muzejního z Olomouce konaly národopisné slavnosti a dělo se tu toho hromada. Honění krále, dožatá, hanácká svajba, lidové zvyky, tančilo se a zpívalo, zdobily kraslice a tak dále. A my jako Němčice držíme touhle slavností prvenství. Všechny další výstavy v Přerově, Tovačově, Praze byly až po nás a na to jsme rázem pyšní.

Po hanácky neumim, ale každý pozná, odkud su

Když jsme na té Hané, máte oblíbenou hanáckou říkanku?

Nejraději mám tuhle.

Haná

Jak v jarmark na krámko nélepši panna –
je naše rovina – šeroká Haná.
Na jaře šépková ružečka malá,
v litě je lánem, co órodó sálá,
na podzem jabloňó, ovocem miló,
v země pak pohádkó, stařenkó biló.
Jak v jarmark na krámko nélepši panna –
Jediná na světě je naše Haná.

Takže určitě umíte dobře po hanácky. Je to tak?

Právě že neumím. Když mám před sebou text v hanáčtině, tak jej přečtu, ale řeč jako takovou neudržím. Víc po hanácky uměla moje švagrová, je totiž z Konicka, a tam se mluví víc hanácky. My jsme už trochu město. Jsou ale rozdíly v hanáčtině. Třeba i mezi Němčicemi a sousedními Mořicemi. Jsou určitá slova, která by Mořičák neřekl a Němčák ano. Já ale žila v obou dědinách, tak rozdíly zas úplně nepozoruji.

Je ale pravda, že si myslíme, že mluvíme spisovně a ne hanácky, ale přitom je to naopak. Jakmile někam přijedu, tak hned každý ví, odkud su. Protože slova jako brutvan, šufánek, tróba, nebo děcka spijó, to už je prostě v nás.