Amatérský historik a badatel Roman Janas se snaží popsat příběhy válečných zajatců, kteří museli v průběhu druhé světové války pracovat na Jesenicku. Během osmnácti let jeho pátrání se mu podařilo dohledat téměř 2 tisíce jejich jmen a válečné historii věnoval také muzeum, které se nachází v obci Česká Ves. Celé bádání začalo zvěstmi o úmrtí zajatce v továrně, kde Janas jako zámečník sám pracoval. Přečtěte si rozhovor s místním nadšencem.
Mohl byste čtenářům popsat, kdo byl Ivan Konarev?
Ivan Konarev byl první zajatec, jehož příběh jsem se snažil vypátrat. Tři roky mi trvalo, než jsem vůbec zjistil jeho jméno. Byla to dlouhá doba – zezačátku jsem věděl jen to, že v českoveské řetězárně zemřel válečný zajatec. Dlouhé roky jsem si myslel, že to byl Ukrajinec, který se narodil někde v oblasti Charkova. Oslovil jsem tamní organizace, abych našel jeho příbuzné. Pátrání ale nebylo úspěšné.
Dnes už o něm ale víte víc…
Teprve před dvěma lety jsem v ruském archivu našel další dokument, který prozradil, že se Konarev narodil v Rusku asi 40 kilometrů od ukrajinských hranic. Oslovil jsem tamní muzea, která našla jeho příbuzné žijící v Moskvě. Po patnácti letech se mi tak příběh tohoto zajatce podařilo uzavřít.
Konarev rozhodně nebyl jediným zajatcem, který na Jesenicku pobýval. Jesenickem jich v průběhu druhé světové války prošlo zhruba 6 tisíc. Osudy kolika z nich jste k dnešnímu dni již popsal?
Za ty tři roky, co jsem hledal Konarevovo jméno, jsem našel dalších asi 350 jmen válečných zajatců z Jesenicka. Tehdy jsem si uvědomil, že s hledáním jen tak nedokážu přestat. Do dnešního dne se mi podařilo dohledat nějakých 1900 jmen zajatců jenom z Jesenicka. Hotovo mám tedy ani ne z jedné třetiny.
Jesenicko se po obsazení Sudet stalo součástí německé říše. Němečtí občané museli po vypuknutí války s Polskem narukovat do armády a na Jesenicku začala chybět pracovní síla. Německé úřady proto v této oblasti nuceně nasadily válečné zajatce. Jesenickem jich v průběhu druhé světové války celkem prošlo asi 6 tisíc. Podle doposud ne zcela uzavřených statistik zde zemřelo 114 příslušníků Sovětské armády, dva Angličané a jeden Francouz.
Odkud tito zajatci byli a co na Jesenicku dělali?
Zajatci na Jesenicko přicházeli z celého světa. Byli tady zajatci z Kanady, Austrálie, Nového Zélandu nebo z Francie. Nejvíc jich ale bylo ze Sovětského svazu. Dělali tady veškeré práce – němečtí muži odešli na frontu do války a jejich práci musel někdo nahradit. Britští zajatci pracovali nejčastěji v továrnách a kamenoprůmyslu, Francouzi v zemědělství. Na sovětské zajatce pak zbyly ty nejtěžší práce.
Kde o zajatcích z různých koutů světa hledáte informace? Dochovaly se jejich záznamy v archivech?
Němci si vedli rozsáhlou evidenci o každém zajatci. Když potom Sověti osvobodili hlavní zajatecký tábor v polských Lambinovicích, všechny archivy odvezli do Moskvy. Zřejmě se ale nedochovalo všechno – v databázích některá čísla zajatců chybí. Hledání v ruských archivech je nejjednodušší, všechno totiž mají digitalizované a zdarma.
V případě západních zajatců je tedy pátrání komplikovanější?
Základní informace o Britech člověk dohledá na internetu, ale za konkrétnější informace musí zaplatit. O řadových francouzských vojácích se nedozvím prakticky nic, informace jsou jen o důstojnících. Záznamy o zajatcích z Austrálie a Nového Zélandu jsou také k dispozici online.
„Příběh zajatce pro mě skončí, až když se mi podaří najít jeho příbuzné.“
Pokud to jde, snažíte se i kontaktovat příbuzné někdejších zajatců…
Pro mě příběh každého zajatce skončí až v okamžiku, kdy se mi podaří najít jeho žijící příbuzné. Až díky nim se dozvím, co ten konkrétní zajatec dělal před válkou, případně co dělal za války. Zajatci ze Západu totiž narozdíl od Sovětů mohli ze zajateckých táborů posílat dopisy domů. Od příbuzných se dozvím i to, co dělali zajatci po válce a kdy zemřeli.
Několik potomků zajatců vás dokonce navštívilo. Odkud dorazili?
Do České Vsi přijeli už dvě rodiny z Nového Zélandu nebo dvě rodiny z Anglie. Loni na podzim tady byla vnučka sovětského zajatce, který zemřel v nedalekém Domašově. Ona ale už dvacet let žije v Německu.
V kontaktu jste byl i s potomky válečných zajatců žijícími v Rusku. Uvnitř Ruska se ale po loňské invazi na Ukrajinu změnila společenská situace. Lidé tam o válce nemůžou hovořit jako o válce. Již dříve Ruská federace také označila Českou republiku jako nepřátelský stát. Zkomplikovalo to nějak vaše bádání?
Bádání to určitě ovlivnilo. Před útokem na Ukrajinu bylo pátrání prakticky bezproblémové. Po útoku Ruska na Ukrajinu komunikace s příbuznými z prakticky utichla. Hodně jsme spolu totiž komunikovali přes Facebook nebo Instagram. Teď musíme využívat státem (Ruskou federací, pozn. red.) podporované sociální sítě. Tam už ten člověk ale nemůže říct všechno. Přece jenom je to hlídané. A hlavně, po přechodu na ruské sítě už nemám kontakt na všechny, se kterými jsem komunikoval dřív.
Válečným zajatcům jste v roce 2016 zasvětil také expozici. Při příležitosti jejího otevření do České Vsi přijely i vnučky maršála Koněva…
Ano, je to, jak říkáte, Pozvali jsme je, protože právě Koněvovy jednotky osvobodily hlavní zajatecký tábor v Lambinowicích.
Muzeum se stále rozšiřuje
Loni se expozice přesunula do větších prostor bývalé hasičské zbrojnice, kde se právě nacházíme. Vzniklo tu celé Válečné muzeum. Jaké expozice si zde návštěvníci můžou prohlédnout?
Stalo se tak díky obrovské podpoře obce Česká Ves, za kterou bych chtěl moc poděkovat. Naskytla se nám tak příležitost nevěnovat se pouze válečným zajatcům. Muzeum popisuje také prvoválečnou historii obce nebo letecké nehody na Jesenicku. Věnujeme se také československému předválečnému opevnění. Jednu expozici jsme věnovali novodobým válečným veteránům Armády České republiky.
Při prohlídce muzea jste zmínil, že se snažíte cílit i na mladší návštěvníky. Mohl byste to popsat konkrétněji?
Do muzea bychom chtěli pořídit dotykové obrazovky. Tak bychom nové informace poskytli dětem i opravdovým fajnšmekrům, kteří chtějí jít do hloubky. My jim ty informace tady v muzeu chceme předat. Za muzeem se chystáme postavit repliku řopíku vz. 37 v měřítku 1:1. Hlavně mladší návštěvníci by si mohli vyzkoušet, jak to v takovém bunkru vypadá. Všechno to ale závisí na zisku dotací.
Společně s Pavlem Macháčkem jste napsal již dvě knihy. První se věnovala historii obce Česká Ves, ta druhá vyšla letos a věnuje se právě válečným zajatcům. Máte už v hlavě nějaké další téma, které byste chtěli knižně zpracovat?
Mám už dokonce hotový rukopis a podobu knížky momentálně zpracovává grafička. Tento nejnovější počin se ale vůbec nebude věnovat válečným zajatcům ani historii. Napsal jsem totiž knížku pohádek, která by měla vyjít již v příštím roce. Pátrání po osudech zajatců je plné smrti a násilí – od toho jsem si při psaní pohádek celkem odpočinul.
