POVODEŇ: Evakuace na spadnutí. Voda lidi vyhnala z domovů

První varování přišla s předstihem. Doufali jsme, že počasí nakonec nebude tak kruté, jak meteorologové vypočítali. Pořád ale prší, předpověď se naplnila. V pošmourném dešti jsme nachystali pytle pískem. Rozmístili jsme je tam, kde by mohly být užitečné. Pitné vody mají všichni dostatek, zato gumáky už nejsou nikde k dostání.

Seriál POVODEŇ popisuje autorovu osobní zkušenost s přírodní katastrofou. Zářijové záplavy prožil v zasažených obcích – v Jeseníku a sousední České Vsi, odkud pochází.

Jak voda stoupá, zvyšuje se i nervozita. Aktuální zpravodajství ani fotky z posledních velkých záplav, které obec rozvrátily v roce 1997, nás nijak neuklidňují. Evakuační zavazadlo jsem si zabalil už dříve. Pořád nicméně věřím, že nebude potřeba. Řeka by se měla vylít na protější břeh. Živel ale není radno podceňovat, snažíme se proto připravit na nejhorší. Teď můžeme jen čekat.

"Já nikam nejdu, posledně se tu rabovalo."

Tak je to tady. Situace eskaluje a problémy se začínají kupit. Záchranné složky mají napilno. Houkání hasičských sirén se neustále přesouvá z jednoho konce obce k druhému. Obecní rozhlas vyzývá obyvatele k evakuaci. „Já nikam nejdu, v sedmadevadesátém se tu rabovalo. Zloději se dobývali i k nám – mysleli si, že je dům opuštěný. Nám se je ale podařilo zastrašit a oni nakonec utekli,“ dozvídám se od souseda. Přesvědčit k evakuaci lidi s podobnou zkušeností určitě není jednoduché.

Koryto malého potůčku bylo ráno ještě poloprázdné, teď ale přestává dostačovat. Mříž, kterou voda normálně odtéká dál pod silnici, je pravděpodobně ucpaná. Potok brzy vyplaví okolní pozemky. Odtok se proto snažíme společně se sousedy a následně i s pomocí dobrovolných hasičů zprůchodnit. Nedaří se to. Mříž je nejspíš přirezlá a vody přitéká čím dál víc.

„Sám už mám zahradu taky vytopenou. Bůhví, kdy se tam dostanu,“ říká mi jeden z hasičů. „Prvně je ale potřeba pomoci ostatním,“ dodává hned. Podobné problémy prý řeší i jinde po vesnici. Mám pocit, že nad ucpaným kanálem ve výsledku všichni jen ztrácíme čas.

Voda z potoka už obklopila první dům a rychle se šíří po celém přízemí. Taky hladina řeky dál nebezpečně stoupá, do vylití zbývá jen asi metr. Hasiči nám radí jediné: „Připravte se k odjezdu.“

Když nejde o život...

Začíná nám téct do bot. Smráká se a všude okolo stojí voda. Bělá se ještě nevylila, proud ale začíná ukusovat levý břeh. Nejprve mizí drny a jeho hliněná část, nedlouho potom do řeky padá první kus vozovky. A trhlina se postupně šíří dál.  Více než sto metrů silnice v těch místech nakonec zmizí úplně.

V už tak dramatických okamžicích se navíc dozvídáme tragickou zprávu z nedaleké Lipové: „V rozbouřeném Staříči zmizelo auto. Tři osoby zůstaly uvnitř, policie po nich pátrá.“

Z České Vsi odjíždíme, dokud můžeme. Cestu do města už v několika místech zaplavila voda. Tušíme, že brzy nebude průjezdná vůbec. Azyl nalézáme v Jeseníku – v bytě mé babičky. Je ráda, že nás vidí, ale trápí se.

Nestihli to. Voda byla rychlejší

Ještě ráno jsme žertovali, že se u babičky přinejhorším potkáme s dalšími příbuznými. Snažil jsem si proto zamluvit nejlepší postel a pokoj s televizí… V České Vsi, na protějším břehu, totiž bydlí taky teta s rodinou. Ti ale ještě nepřijeli. Nedaří se nám s nimi spojit. Konečně, dovolali jsme se: „Byli jsme na cestě za vámi, ale policie cestu uzavřela. Museli jsme se vrátit.“ Nestihli to. 

Ve městě všechno postupně přestává fungovat. Máme starost o příbuzné a bojíme se, že voda bude řádit i u nás doma. Jak to tam teď asi vypadá? V druhém patře paneláku, který před sedmadvaceti lety velká povodeň nijak neohrozila, se nicméně cítíme mnohem bezpečněji než v domě na břehu divoké řeky.

Nikdo ale netuší, co přinese ráno…