Pro mě je to hluboká vzpomínka na ty, kdo položili život, říká dokumentarista Vrba
Partyzáni z Velké Bystřice sabotovali německé vlaky, jiní končili v Osvětimi nebo se skrývali v lesích. U příležitosti 80. výročí konce druhé světové války přináší Report rozhovor s dokumentaristou Paměti národa Františkem Vrbou. Ten vzpomíná na hrdinství i krutost – a ptá se, co bychom dělali my, kdyby válka přišla znovu.
Chystáte výstavu k 80. výročí konce války na Olomoucku. Ta se týká i velkobystřických partyzánů – kolik jich bylo?
Přesný počet bohužel nemáme. Na rozdíl od Valašska, kde operovala První československá partyzánská brigáda Jana Žižky a ovládala celé Beskydy, byla Velká Bystřice malá obec – a přesto se tu zrodili významní odbojáři. Morava je taková endemitní oblast, co se týče odboje.
Znáte příběhy konkrétních odbojářů z Velké Bystřice?
Ty příběhy, které mě zaujaly, jsou dva. První je Josef Jedlička a druhý je František Cenkl. Josef Jedlička, který se narodil v roce 1923 už v šestnácti letech musel nastoupit do muniční továrny v Mariánském Údolí, kde se vyráběly granáty. Josef už tehdy byl součástí odboje a do granátů sypal písek, ale s jídlem roste chuť a postupně se stal součástí odbojové skupiny. V momentě, kdy přes Bystřici začaly jezdit německé vlaky se zbraněmi a nástroji, odbojáři na vlak naskákali a s kladivy rozbíjeli stroje a vyhazovali kulomety za jízdy.
Jedlička byl se svou skupinou v podstatě odhalen při pokusu o vykolejení vlaku u Smilova. Během útěku se prostříleli na svobodu do Valašského Meziříčí, kde zastřelili četníka a jednoho ze svých kamarádů, který umíral a dalšího chytilo gestapo. Josef se ještě s posledním kamarádem Václavem zvládl dostat do Beskyd, kde se přidal ke zmiňované partyzánské brigádě.
Druhý příběh, který jste zmiňoval, je František Cenkl. Jaký byl jeho osud?
Byl stejně odvážný jako Jedlička, ale měl méně štěstí. Po udání ho nacisté zatkli a v roce 1943 odvezli do Osvětimi. Odtud dokázal utéct, sehnat si falešné doklady a skrýval se až do konce války v jedné z továren.
Statečné matky a ženy v pozadí odbojů
Fungovaly i jiné odbojové skupiny v regionu?
Ano. Kromě Olomouce hlavně na Drahanské vrchovině, třeba na Prostějovsku. Tamní kopce byly ideální pro úkryty. S partyzánskými aktivitami jsou samozřejmě spojené i tragické události, zejména na konci války. Zatímco se někde slavilo, jinde nacisté běsnili. Jak se říká: dodělávající kobyla nejvíc kope.
Na fotkách odbojářů se objevují také ženy. Jaká byla jejich role v odbojích?
Rozhodně. Staraly se o zázemí, vařily, praly, nosily zprávy. Některé šly přímo do akce – třeba partyzánská skupina Olga, pojmenovaná po Olze Františákové, která byla jednou z předních lidí ve vedení skupiny a zároveň to byla holka, která bojovala ve Slovenském národním povstání a následně i tady na Moravě. Ale především to byly statečné matky a ženy, které žily ve stínu neustálého strachu o děti, muže i dům.
Slavili jsme svobodu, ale jinde se ještě střílelo
Jak probíhaly oslavy konce války v Olomouci?
Slavilo se, a to ve velkém. Pamětníci popisovali tanec, alkohol, harmoniku, ale i strach. Desítky pamětníků vzpomínaly, že Němci při ústupu říkali: „Po nás přijdou Rusové, a těch se teprve bojte.“ A opravdu – docházelo ke znásilněním, krádežím i vraždám. Pak vznikaly dnes už hůmorné historky, kdy otec zazdil svou dceru, aby se k ní Rusové nedostali. Byl to nájezd barbarských hord.
Dotklo se Olomouce povstání v Přerově?
V Olomouci lidé vítali vlak, který přijel z Přerova, slavili – jenže mezitím tam došlo ke krvavému zvratu. Následně ty povstalce popravili tady na olomoucké střelnici v Lazcích.
S Přerovem je spojený ještě další příběh, kdy se důstojník Karol Pazúr vracel z vojenské přehlídky během oslav vítězství v Praze. V Přerově na nádraží slyšel z jednoho vagónu němčinu. Ten vůz byl plný 267 zakarpatských Němců, mezi kterými byli ženy, děti i starci. Pazúr je nechal vyházet z vagonů a následně postřílet.
Jak vypadá výstava, kterou připravujete s Pamětí národa?
Ve Velké Bystřici, Olomouci, Napajedlech i jinde budou panely s příběhy. Každé místo má svou část – odbojáře, fotografie, historický kontext. A jeden panel je vždy věnován konkrétnímu pamětníkovi. Výstava vyvrcholí 8. května v Praze na Václavském náměstí výstavou a připomínkou všech těch, kteří bojovali. Současně už běží stránky nezapomenme80.cz, kde máme krátké medailonky s konkrétními lidmi.
Jak vy osobně vnímáte dnešní oslavy konce války?
Pro mě je to hluboká vzpomínka na ty, kdo položili život. A memento. Dneska jsme pohodlní. Když si vzpomenu na dvacátníky jako Gabčík nebo Kubiš – a porovnám je s dnešní generací, ptám se: co bychom dělali my, kdyby ta válka přišla znovu?
