Detektivní příběhy jsem začal psát, protože jsem je rád četl, říká olomoucký spisovatel Sýkora

Zatím poslední díl série s komisařkou Výrovou vyšel v roce 2020. Proč vychází další díl až po pěti letech?

Nějakou dobu jsem si chtěl od detektivek odpočinout. Takže jsme s Petrem Jarchovským napsali pro Českou televizi scénář k minisérii Pozadí události. A také jsem psal hru pro Moravské divadlo. No a loni už jsem měl pocit, že už nastal čas na další detektivku, tak jsem se do ní pustil.

Kniha pokračuje s oblíbenou komisařkou Marii Výrovou. V jakém prostředí se nyní objeví? Bude to zase Olomouc?

Bude to Olomouc a bude to opět mé oblíbené univerzitní prostředí. Marie Výrová už ve čtvrté knize odešla od policie, takže je vlastně soukromou osobou. Ve spolupráci se svými bývalými kolegy vyšetřuje případ, který se týká smrti studentky a jedné univerzitní profesorky. Nechci prozrazovat víc, detektivka by měla čtenáře překvapovat.

Vaše poslední kniha byla rozdělena na tři příběhy, co mají čtenáři očekávat v nové knize Žádné dobré zprávy?

Je to jeden příběh, ale bude mít víc časových linií. Něco podobného jsem už použil v románu Ještě není konec, podle kterého byla natočená minisérie Vodník. V něm se prolínala minulost z roku 1987 a současnost. V nové knize takový velký časový odskok není. Vlastně tu zpřeházenou chronologii používám hlavně pro zvýšení napětí a tak trochu i pro matení čtenáře.

Od posledního románu jsem si pořídil psa a přidělil jsem ho i komisařce

V Olomouci žijete a o Olomouci píšete odjakživa. Jak si vybíráte místa, kde se vaše příběhy odehrávají?

No to by mě taky zajímalo, jak místa do knihy vybírám. Většinou se to odvíjí od zápletky anebo jde o místa, která mám rád. Nejnovější kniha má takový středobod na Michalském návrší. No a pak jsem taky Marii Výrovou nově vybavil i psem, takže ho venčí na místech, kam se svým psem chodím i já.

Proč má psa?

Marie Výrová má spoustu věcí, které mám já. Má třeba mou sbírku gramofonových desek a poslouchá stejnou hudbu, jako já. Od posledního románu jsem si pořídil psa a přidělil jsem ho i komisařce. Má fenu křížence německého ovčáka a bígla, přesně tu samou, jakou mám já.

Proč je hlavní postavou komisařka Výrová?

Teď už je to obvyklé, že skoro v každé detektivce najdete ženu, když jsem ale začínal, nebylo to tak. Řekl bych, že mám proto dva hlavní důvody. Jeden z nich je to, že mi postavy drsňáků v českém krimi vždycky připadaly komické. Říkal jsem si, že když bude hlavní hrdinkou žena po padesátce, tak se bude vymykat stereotypu. Druhým důvodem byl pocit, že když se ženská hrdinka pohybuje v mužském světě, tak je to zajímavější. Je permanentně ohrožena a možná se o ženu jako hlavní hrdinku více bojíme. Když se o postavu budeme bát, bude nám bližší a bude nás více zajímat.

Chtěl jsem dělat žánr, který mi v české literatuře chyběl

Jak jste se dostal k detektivním příběhům a proč píšete zrovna je?

Detektivní příběhy jsem začal psát, protože jsem je rád četl. Chtěl jsem napsat detektivku, která by mě samotného bavila číst. Tenkrát ještě nebyl takový boom detektivek jako dnes, takže jsem měl pocit, že mi ty české chybí. Detektivka je oblíbený žánr už asi 150 let a je úžasné, jak se její popularita stále drží. Podle mě je to přirozené. Je to typ průběhu, který na jedné straně umožňuje inteligentní relaxaci a zároveň je to ideální věšák na to, dát příběhu nějaký přesah. Například věnování se nějakým společenským aktuálním tématům, detektivní příběh to unese. Navíc je v tom zábava, vzrušení a možnost se podílet na pátrání. Čtenář má hlavně možnost přijít na pachatele dřív než detektiv. Tohle všechno jsou ingredience, díky kterým jsou detektivky stále populární.

Jak se Vám spolupracovalo s tvůrci České televize?

Když se něčeho, co napíšete, chopí takové významné osobnosti jako Petr Jarchovský, Viktor Tauš nebo Jan Hřebejk a postavy, které vytvoříte, hrají skvělí herci jako Klára Melíšková, je to pro autora radost. Když jsem se chodil dívat na natáčení, bylo pro mě velmi zajímavé sledovat, jak dva režiséři pracuji odlišně. Viktor Tauš je režisér, který má určitý koncept a vizi a velice dbá na to, aby ji zrealizoval. Honza Hřebejk více dbá na improvizaci a nechává herce, aby spoluvytvářeli postavu přímo při natáčení. Vím, že mé romány jsou populární díky filmovým adaptacím a taky díky skvělé Kláře Melíškové. To ona má velkou zásluhu na tom, že je Marie Výrová známá postava.

Čerpáte z míst, které dobře znáte. Myslíte si, že tímto lákáte olomoucké čtenáře?

Dneska je běžné, že detektivní příběhy, které se natáčejí, jsou spjaté s nějakým místem, například Ostravou, Plzní nebo Českými Budějovicemi. Náš seriál byl jednou z prvních vlaštovek, kdy jsme přivedli tvůrce do regionu a oni začali využívat poetiky regionů, genia loci jednotlivých míst. Přesvědčili jsme se, že je to pro diváka atraktivní.

Přišla jsem v moment, kdy zrovna odcházeli studenti z vašeho předmětu: Tvůrčí psaní. Jak se Vám se studenty pracuje?

Jsou velmi talentovaní a velmi citliví. Neustále mě překvapují. To je asi nejlepší aspekt mé práce, jsem neustále konfrontován s velmi zajímavými nápady. Mám obrovskou radost, když se studentům podaří napsat dobrý příběh. Mám radost, že jsem u toho byl a třeba jsem i trochu pomohl. Mimochodem právě hra, kterou uvádí Moravské divadlo, (Tragikomedie: Konečně jsi doma! pozn. red.) vznikla při mé práci se studenty, protože jeden semestr se studenty píšeme dramatické texty. Hledali jsme ideální formu na co nejkondenzovanější dramatický text. A tak jsem studentům řekl, ať si vezmou omezený prostor, jako třeba rodinný dům a jednu rodinu. Dalším úkolem bylo, aby v rodině vytvořili nějaký konflikt, který dějově zaplní čas, který bude vyprávěn. Řekl jsem si, že když dávám studentům takové rady, tak to musím zkusit sám. Divadelní hru jsem ještě nepsal a rád zkouším nové věci. A tak vzniklo Konečně jsi doma!