Vánoce mají být důvodem k setkání, říká Šimon Pelikán. Zve na náplavku i ke kapucínům

Na webu k Ceně města Olomouce, kterou jste dostal, jsem si přečetla, že jste „chtěl kapitánský život zkombinovat s tím reálným“. Platí to dodnes? A daří se vám to?

Je pravda, že jsem o tom v roce 2017, kdy jsem cenu dostal, přemýšlel. Původně jsem chtěl být u oceánu, věnovat se lodím, surfování, vodě – to je moje vášeň. Ale po přeplutí Atlantiku jsem si uvědomil, že nechci být součástí námořnického systému, který je strašně blízko armádnímu prostředí. Člověk dělá, co ho baví, ale je svázaný pravidly. Takže jsem si řekl, že tahle cesta pro mě nebude.

Co bylo pak?

Napadlo mě, že budu dělat plavby lodí v Olomouci – a ve volném čase se budu věnovat lodím tak, jak chci. Jenže práce s loděmi je strašně náročná a hektická, a když jsem měl volno, vůbec jsem nechtěl trávit čas na lodi nebo ji opravovat. Ale jak Plavby Olomouc letos slavily výročí, najednou mi to začalo chybět. Tak jsem vyrazil na plavbu do Antarktidy na historické plachetnici a potom ještě na Arktidu. A to mě zase přivedlo zpátky k lodím – tam člověk cítí, jaký má k tomu vztah a vášeň.

Takže celý váš profesní život je spojený s vodou?

Ano, dá se říct, že i osobní. Vodu miluju. V mládí jsem dělal kanoistiku, dařilo se mi, dostal jsem se do reprezentace a pořád jsem byl u vody. Na soustředěních u moří, pak zase na lodích… Ta voda je pro mě zásadní součást života. Letos jsem si splnil ty dvě velké životní plavby... A i když bylo pro mě dříve nepředstavitelné, jet ve volnu někam mimo vodu, dostal jsem se loni také do hor do Peru, a tam to bylo neskutečné. Dříve jsem si to nedokázal představit... A je pro mě úplně nemyslitelné trávit čas někde, kde není voda nebo oceán, surfování. To je moje velká vášeň.

Jak těžké bylo přenést vaše aktivity do společenského života v Olomouci? Bylo těžké rozjet Oloplavby, Olodvorek a další projekty?

U lodí to bylo těžké. Vzniklo něco, co tu může být, ale když jsme začali chodit po úřadech a zjišťovat pravidla, ukázalo se, že jsou všude problémy a překážky. Já jsem ale věděl, že to chci, takže jsme s úředníky pracovali na tom, jak to udělat.

Pak se ozvali veslaři, že nechtějí na řeku pustit další lodě. Báli se o bezpečnost, tvrdili, že se tam nevejdeme. Ale já věděl, že to půjde – dělal jsem kanoistiku, lodím rozumím. Nakonec jsme to zvládli se vzájemným respektem.

A pak vznikla i myšlenka, aby řeka byla součástí života města. Ne nevyužitá. Vznikly kulturní akce, festivaly Řeka má duši, sportovní aktivity. Lidi začali chodit k řece. A následně i náplavka.

Zmiňujete náplavku, letos tam poprvé rozjedete vánoční program. Jak to celé vzniklo? Co bylo hlavním důvodem, proč jste se do toho pustil?

Věděl jsem, že se bude náplavka stavět a že nám to na čas zkomplikuje plavbu. Řešil jsem tedy opatření. A zároveň jsem věděl, že náplavka se jednou otevře a bude tam možné dělat program. I když to není primárně kulturní prostor, je stavěná kvůli povodním.

Lidi říkali, že je ošklivá. Já říkal, že není – jen musí přijít čas. Říkal jsem, že potrvá tři až pět let, než to začne fungovat. A teď se to děje: z malých akcí vznikl projekt olomoucké náplavky, která bude v rámci Vánoc žít.

Chceme, aby si na náplavce každý našel to své

Co tam tedy chystáte?

Chceme, aby tam lidé měli důvod jít. Připravujeme vyhřívané stany, skvělý gastronomický výběr, punče, plavby lodí, program pro studenty, mladé, turisty, rodiny s dětmi… Každý si najde své.

Je nějaký program, na který se osobně nejvíc těšíte vy sám?

Těším se skoro na všechno. Vybírali jsme program podle kategorií návštěvníků. Začneme 27. listopadu s kulturním programem, 28. listopadu vystoupí při rozsvícení stromečku saxofonistka KJ Sax. Pak kapely jako Swingalia, NoBarriers, Lucy HangOver – moje srdeční kapela, která vznikla na Olodvorku. Pak taky Marcell, kterého jsem se dlouho snažil dostat sem. DJ Forest – to je neskutečný muzikant. Umí krásně kombinovat písně. Říkal jsem mu: "Jsou Vánoce, udělej koledy vkusně.“ A on to umí. Na toho se těším extrémně.

To zní jako spousta programu, který zabere přípravy. Budete náplavku dělat i příště?

Teď investujeme hodně – dřevěné stánky, zázemí. Když do toho jdeme, chceme to dělat dlouhodobě, aby se investice vrátily. Nechceme to dělat provizorně. Chceme vytvořit kvalitní zážitek. Když se to povede, chceme pokračovat a rozvíjet to.

Myslíte, že se část lidí z centra přesune na náplavku?

Ano. Někdo nechce chodit na náměstí – je tam moc lidí, hluku. Ale chcete se potkat, popovídat si. Mnoho Olomoučáků má centrum v prosinci spojené se stresem a vyhýbá se mu. Takže někdo půjde na náměstí, někdo k nám. Turisti půjdou kolem, zastaví se.

Jedním z míst setkávání byl i Olodvorek. Teď sedíme U Kapucína. Jak těžké bylo domluvit tohle místo?

To už jsem řešil dávno dopředu – věděl jsem, že Olodvorek jednou skončí, a přemýšlel jsem, kam dál. Olodvorek v létě skončil, ale zimní punče jsem chtěl zachovat – vznikly v roce 2016 a byly jedním z prvních míst mimo hlavní trhy.

Punče tehdy vznikly náhodou – vařil jsem punč pro Ološlap a lodě, a pak jsem otevřel vrata pro lidi. A oni si to zamilovali. Takže jsem už tehdy začal hledat další místo.

Mohou se Olomoučané těšit i na kulturu? Tady pod zdmi kláštera?

Ano. Pódium je připravené. Tady chceme klidnější hudbu – jazz, blues, menší kapely. Akustika je skvělá. Hodí se to k atmosféře kláštera.

Máme čekat nějakou velkou kapelu?

Ne, nic velkého. Je to intimní prostor. Náplavka bude větší, tady je to jemnější – atmosféra místa je zásadní. Jsem rád, že v centru vznikla taková oáza klidu. V tomhle místě třeba bude betlém. Ale nemůže být v listopadu. Čekáme na advent.

To jste ale jeden z mála, kdo takhle přemýšlí – většina chce začít s vánoční tematikou co nejdřív.

Je to pro mě přirozené. Vánoce nejsou jen komerce. Je to důvod se potkat, zastavit, odpustit si, připomenout si historii Vánoc. Chci, aby to bylo citlivé.

Co vaše další projekty?

To nevnímám jako další projekty – spíš jako přirozený vývoj míst a aktivit. Plavba lodí, náplavka, gastro. Hledali jsme, jak to spojit, aby to dávalo smysl. A taky nechceme jen nasázet stánkaře a čekat, jestli se jim bude dařit. Oživujeme místa – to nás baví. Uděláme zimní sezónu, pak si sedneme a uvidíme.

Vy sám jste z aktivní olomoucké rodiny. Co podle vás městu chybí po kulturní stránce?

Olomouc má strašně moc kultury. Když jsem končil Olodvorek, bylo to i proto, že už nebyl potřeba. Když jsme začínali, nic takového a v takové míře nebylo. V Olomouci máme tři divadla, spoustu klubů, zahrad, letních scén.

Jediné, co chybí, jsou specifické věci – třeba velká multifunkční hala, o které se mluví dlouho. A sportovní věci pro mládež, skatepark. Aktivní mládež má málo možností.

Kulturně jsme konzervativní, nové věci tu trvá dlouho vybudovat. Ale funguje to.

A vaše osobní plány? Chystáte zase nějakou velkou cestu?

Antarktida byl můj životní sen. Říkal jsem si, že počkám do důchodu. Pak jsem si řekl: proč čekat? Měl jsem náročný rok, zastavil jsem se a řekl si: Jeď.

Rád cestuji, mám rád dobrodružství. Je spousta míst, kam bych chtěl, ale nic neplánuji za každou cenu. Uvidím, co přijde.