Na publiku poznám zaujetí a zájem, říká Robert Křesťan

Jaký pro vás byl koncert?

Jsem trochu vysílený, dneska se mi nedostávalo sil, což jsem se na podiu snažil nedávat najevo. Spíš jsem dneska takový unavený.

Co musí nastat, abyste o koncertu řekl, že byl perfektní?

V prvé řadě musím být perfektní já, pak musí být perfektní kapela, pak musí být perfektní zvuk a pak musí být perfektní publikum, a to se nikdy nesejde dohromady, takže je tam vždycky nějaký háček.

Při svých koncertech se v určitých chvílích otočíte zády k publiku a vyčkáváte, co se v té chvíli děje?

Je to většinou v případě, kdy se potřebuji víc ponořit do té konkrétní písně, kdy se potřebuji víc soustředit na to, co zpívám.

V rozhovorech říkáte, že je pro vás v písních důležité hlavně sdělení, na rozdíl od formy. 

V těch písničkách, ve kterých o něco jde, tak určitě. Je samozřejmě spousta písní, ve kterých jde jenom o tu píseň, o melodii, o zpívání nebo o radost ze společného hraní a zpívání. Já si myslím, že každá písnička si vyžaduje svoje.

Jaká forma vás baví víc?

Je mi bližší ta forma, kdy se snažím něco sdělit. Bližší v tom, že to jsou písničky, které většinou zpívám. Mám ovšem rád i ty ostatní, ve kterých o nic nejde a jde jenom o radost z hraní.

Dokážete na publiku poznat, zda vaše sdělení vnímá a chápe ho, když hrajete?

Většinou ano, protože to není nic těžkého. Pokud je publikum ticho, tak slyším, jak vnímá, protože ho neslyším. Když jde na diváky vidět, tak člověk spatřuje to zaujetí nebo zájem, v tom případě mám dobrý pocit, dobrý pocit z toho, že dělám svoji práci správně.

Co vás táhne na pódium, před lidi? Chápu, že to je vaše práce…

Ano, je to moje práce, kterou dělám téměř celý život. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. To znamená, že o tom nepřemýšlím tak, že bych měl nějaké poslání, to ne. Je to sice práce, kterou opakovaně dělám dlouhou dobu, na druhé straně přistupuji ke každému koncertu opravdově a individuálně.

V jednom rozhovoru jste řekl, že byste z muziky nechal pouze vystupování před publikem a odpustil si další věci jako třeba nervozitu.

To by byla jedna z těch ideálních situací. Že bych nemusel cestovat, mít zkoušky, zkoušet zvuk, nemusel bych mít trému. Já se ovšem obávám, že by mě to ze začátku bavilo, ale ono to k životu muzikanta nakonec patří.

Bojujete s nervozitou i po těch letech na podiu?

Rozhodně, ale není to přímo boj. Je to koncert od koncertu, někdy mám větší nervy než jindy. 

Promítne se vaše rozpoložení do koncertu?

Já doufám, že ne.

V písničce Praha bolestivosti zpíváte: „Rád bych si byl jist, zda známe hranici, kdy jsme čistý list a kdy viníci.“ Kde je podle vás ten bod zlomu?

Aha, to je u každého a v každé situaci individuální. Jde o to, zase je to jenom písnička, tu hranici poznat. Je to vlastně otázka osobní slušnosti, alespoň myslím.