Kuželky jsou sport, co se dá hrát prakticky do sta let, říká olomoucký kuželkář Radek Havran

Jak jste se ke kuželkám dostal?

Ke kuželkám mě přivedl můj děda, který hrál v Lipníku nad Bečvou. I když jsem Olomoučák, tak tam jsem teda v roce 1986 v 15 letech začínal a po asi třech letech jsem přestoupil už do Olomouce.

Tam jste už nějakou dobu mj. vedoucím aktuálně druholigového A týmu. Jak byste zhodnotil letošní sezónu, kterou zakončíte pravděpodobně na osmém místě?

Zhodnotil bych ji jako průměrnou. Naše ambice jsou určitě trochu vyšší než záchranářské práce, kterým jsme se nevyhnuli, ale naštěstí už pár kol před koncem jsme zamezili nějakému ohrožení sestupem, takže dohráváme soutěž relativně v klidu. Na postup do první ligy teda herně nemáme, ale nějaký klidný střed tabulky by byl určitě lepší.

Spousta lidí si kuželky plete s bowlingem, ačkoliv se jedná o dva poměrně odlišné sporty, v čem jsou největší rozdíly?

Kuželky se hrají do devíti kuželek rozestavěných do čtverce, který je namířený špičkou k hráči, koule je lehčí a nemá otvory pro prsty. Podstatný rozdíl také je, že kuželkářská koule se může pokládat na takzvanou náhozovou desku, což je jenom úzký vymezený pruh v rámci rozběžiště, kdežto bowlingová koule se pokládá po celé šířce, a dokonce se může položit až na dráhu. To v kuželkách možné není. A také způsoby počítání jsou zcela odlišné.

Jak je tomu v Olomouci?

Na téhle úrovni se hrají kuželky neprofesionálně. Hráči to dělají ve svém volném čase. U nás je to hodně postavené právě na dobré partě a na tom, že se rádi scházíme. Kdyby se nedařilo, tak by to ale taky nefungovalo.

Jaké jsou cíle klubu do budoucna?

Hlavní cílem je udržet kuželky vůbec jakoby funkční. Je to čím dál složitější a těžší, protože hráčská základna stárne, zužuje se a hráčů nepřibývá, což je samozřejmě špatně.

Co je podle Vás hlavním důvodem toho, že se nedaří vychovávat nové mladé hráče?

Děti často odpadají okolo patnáctého roku, což je samozřejmě špatně, takže do dospělosti jich přechází strašně málo, téměř nikdo. My teď máme děti hlavně v žákovském věku a chceme i vyzkoušet jednoho dorostence, aby si v sobotu zahrál za áčko v posledním zápase sezóny.

Pořádají se nějaké nábory?

Zkoušeli jsem i nábor přímo přes školy, kterým jsme nabídli kuželnu v rámci tělesné výchovy. Dětem se to poměrně líbilo, ale často se stalo, že následně po dvou trénincích přestali chodit a někdy i skrz rodiče, kteří jim to nedoporučili, že kuželky nejsou dost atraktivní a „in“ sport.

Jedinou osmidráhu najdou hráči v Olomouci

Jsou kuželky omezeny věkem?

Kuželky jsou sport, co se dá hrát prakticky do sta let, pokud je na tom člověk fyzicky dobře. Co se týká spodní hranice, tak kvůli jednostranné zátěži se doporučuje začínat nejdříve v deseti, jedenácti letech a kombinovat to ideálně i s nějakým jiným sportem.

V Olomouci je také jediná osmidráha v ČR. V čem je pro klub dobré mít největší kuželnu v republice?

Výhoda je určitě v tom, že ligové zápasy se hrají obvykle na čtyřech drahách, takže se můžou pořádat dvě utkání zároveň. To je dobré například pro atmosféru, ale šetří to i náklady, protože se nemusí kuželna vyhřívat na dva zápasy. Na kuželně se mohou také pořádat akce typu finále Poháru mladých naději, kdy ta osmidráha je na to vyloženě určená, protože finále se pořádá ve čtyřech kategoriích, takže každá kategorie zabere dvě dráhy.

Co je u kuželek podle Vás nejdůležitější?

Technika a hlava bych řekl, že jsou to hlavní, co odlišuje špičku od zbytku světa, protože ten, kdo dokáže ukrotit emoce správným způsobem, tak má na půl cesty vyhráno. Zvládnutí techniky hody není tak jednoduché, jak to může vypadat. Je to technický sport, ne silový, ale je tam i velká fyzická zátěž. Hodně zabrat dostávají záda nebo kolena.

Co si na kuželkách nejvíce užíváte?

Emoce, soutěživost a určitě také partu lidí. Já nerad prohrávám, už dlouho mám heslo, že je lepší vyhrát, jak prohrát. Jsem stále hodně soutěživý člověk, ale dneska už to není jako dřív, takže mě potěší každý dobrý výkon, který se mně nebo družstvu podaří.

Chtěl bych, aby lidé opustili předsudky o hospodských sportech

Dá se při zápasech i nějak taktizovat jako v jiných sportech?

Před zápasem domácí tým odevzdá sestavu jako první a hosté následně nasazují své hráče na hráče domácích, což kompenzuje částečně zase výhodu domácí kuželny, protože každá dráha i kuželna může být trošku jiná.

Kromě Olomouce jste mezi lety 2017 a 2020 působil také v československé Interlize v České Třebové…

Já jsem byl takový olomoucký patriot a nikdy jsem neměl ambice kamkoliv jinam přestupovat. V Olomouci nám Interliga těsně utekla a dostal jsem laso z České Třebové. Bylo jasné, že to družstvo neudržíme a já byl ve věku, kdy jsem zjistil, že už těch šancí asi tolik nebude, takže jsem po krátkém váhání nabídku přijal.

Jaké pro Vás bylo zahrát si proti hráčům jako jsou Vilmoš Zavarko nebo Erik Kuna?

Úžasné. Určitě na to vzpomínám rád. I na tu mezinárodní část, že jsme se setkávali s družstvy ze Slovenska, kde hráli i zahraniční hráči, ať už právě třeba Vilmoš Zavarko nebo v Trstené Poláci. Navíc v Třebové se vytvářel skvělý kolektiv. Byla tam skutečně dobrá parta lidsky i herně a nakonec jsme to dotáhli až k mistrovskému titulu.

Na jaký moment v kariéře nejvíce vzpomínáte?

Nevím teď co upřednostnit. Mistrovský titul s Třebovou, účast na Světovém poháru 2019 v Německu, kde se mi herně dařilo. Úžasný zážitek pro mě byl, když jsem si zahrál přímo proti Zavarkovi v Podbrezové, nebo účast na Evropském poháru v Ritzingu s Olomoucí. Velká čest pro mě také byl reprezentační sraz na Slovensku. Na to vše já nezapomínám, ale těžko se mi teď vybírá jen jeden z nich.

Máte do budoucna nějaké přání, co se týče kuželek?

Chtěl bych, aby se lidi jednou kuželek přestaly bát a opustili předsudky o hospodských sportech, protože je to krásný sport, který se navíc dá hrát do pozdního věku, a občas je to i estetický zážitek, jelikož teď je u nás, spousta nových nádherných kuželen.