Žufánek, naběračka nebo šepkela. Výstava představuje nářečí naší republiky
V jedné části republiky lidé pospíchají, v jiné se musí ponáhlat a jinde se tumlují. Máte někdy problém rozumět řeči prarodičů nebo známých z různých koutů země, když sáhnou po výrazu v nářečí? A jaká slova používali naši předci při různých činnostech? Odpovědi nabídne výstava Kriticky ohrožené jevy našich nářečí, která začíná v neděli 1. května ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.
Výstava návštěvníkům nabídne například mapy zobrazující nejen nářeční jevy, které ustupují a zanikají, ale i ty stále živé. Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci zájemci najdou 40 nářečních map vytvořených na základě dat z Dotazníku pro výzkum českých nářečí z přelomu 60. a 70. let 20. století. Rozděleny jsou do tří tematických celků, které se vztahují ke každodennímu životu venkovského člověka: „Lidské tělo a zdraví“, „Jídlo a kuchyně“, „Hospodářství, chov, zemědělství“.
Mapy doplňují krátké komentáře, které návštěvníky seznámí s vybranými jazykovými jevy, a texty popisující reálie dřívějšího venkovského života, způsoby hospodaření nebo zvyky a tradice.
„Čerpali jsme ze zdrojů Archivu lidového jazyka, založeného již v roce 1952, od té doby se v něm shromáždilo obrovské množství materiálu. Zájemci se tak například dozví, že kostka může být kulatá. V části Moravy tak totiž lidé označují pecku,“ upozorňuje Martina Ireinová, vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR.
Další čtyři mapové soubory detailně zachycují mizející nářeční jevy a upozorňují na jejich specifika, například, jak se v nářečích vyvíjelo tvrdé y.
Unikátní zvukový materiál
Všechny mapy byly vytvořeny pomocí softwaru ProMap. Díky softwaru ProPONAR, určenému pro pořizování a organizaci multimediálních nářečních dat, jsou data z Dotazníku pro výzkum českých nářečí obohacována o další, mnohdy jedinečné záznamy nářečí z více než tisíce archivních zdrojů.
„Jak se naše nářečí změnila během uplynulých 50 let, ilustrují unikátní zvukové záznamy nářečních promluv s výraznými a zajímavými jazykovými rysy. Byly nahrány jednak během dřívějších výzkumů dialektologického oddělení, jednak při výzkumech uskutečněných v rámci řešení současného projektu,“ doplňuje dialektoložka Martina Ireinová.
Součástí výstavy je i audioprůvodce, virtuální průvodce a TV animace s obrazovým materiálem, který dokládá, že s nářečím se můžeme setkat také v knihách, filmech, televizních reklamách, na plakátech, billboardech a jinde. Nejen žákům a studentům jsou určeny edukační materiály a nářeční kvízy.
Návštěvníci si tak odnesou všestrannou audiovizuální zkušenost s nářečími českého jazyka a prostřednictvím různých kanálů poznají ustupující i dosud živé formy nářečí.
Mizející nářečí
Nářečí českého jazyka postupně zanikají. Vlivem řady faktorů se z každodenní běžné mluvy vytrácejí jednotlivá slova i jejich celé skupiny.
„Stírání rozdílů v nářečích ovlivnila především přeměna venkova, k níž přispěly zejména kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století a vylidňování vesnic v důsledku stěhování obyvatel za prací,“ uvádí Martina Ireinová. Vliv má také nárůst vzdělanosti a masivní působení sdělovacích prostředků. „Lidé častěji cestují, a dostávají se tak snadněji do kontaktu s obyvateli ze vzdálenějších částí naší vlasti, kteří mluví jiným nářečím,“ vysvětluje jazykovědkyně.
Dnešní výzkumy podle ní potvrzují, že mládež už mnohá, dříve běžná nářeční slova nezná nebo je zná jen z doslechu, např. pidravý ‚šilhavý‘; čučka ‚čočka‘; bohdál ‚čáp‘; turkyň ‚kukuřice‘; hafera ‚borůvka‘. Některé nářeční výrazy se naopak uchovávají u mladé generace i dnes, např. v jižních Čechách chvátat ‚pospíchat‘, na Moravě zase piják ‚klíště‘, gatě ‚kalhoty‘, trnka ‚švestka‘, ve Slezsku například kobzol ‚brambor‘.
Téměř výhradně nářečí používala v každodenním životě ještě generace narozená koncem 19. a počátkem 20. století, jejíž mluvu se naštěstí podařilo zachytit soustavným bádáním dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR.
Dotazníky s popisky pluhu nebo máselnic
Ve 40. a 50. letech 20. století uskutečnili dialektologové výzkum tradičních dialektů pomocí korespondenční metody. Dotazníky rozeslali do terénu, zpravidla do obcí, v nichž se tehdy nacházela škola, tam je spolu s rodilými mluvčími vyplnili nedialektologové (např. místní učitelé) a poté je zaslali zpět do ÚJČ. Jeden dotazník připadl zhruba na plochu 15 km2 a dialektologům se tehdy do rukou vrátilo obdivuhodných 95 % dotazníků.
Shromážděn tak byl obsáhlý nářeční materiál, díky němuž bylo možné získat ucelenou představu o tehdejším stavu dialektů na celém území českého národního jazyka. Získané zkušenosti využili dialektologové při přípravě Dotazníku pro výzkum českých nářečí (1964–1965), který obsahuje 2 649 položek a jsou v něm vyváženě zastoupeny všechny jazykové roviny (slovní zásoba, hláskosloví, tvarosloví, slovotvorba, skladba).
Součástí Dotazníku je i obrázková příloha zahrnující 34 náčrtků vybraných reálií venkovského života (např. dřevěný a železný pluh, kosa, hrábě, cep, vrata, máselnice). Příloha se při terénním výzkumu plně osvědčila – respondenti podle vyobrazení jednoznačně pojmenovávali zkoumané reálie, a nedocházelo tak k nedorozuměním.
Zachytit nejstarší nářečí
Hlavním cílem výzkumu bylo zachytit co nejzachovalejší, nejstarší stav našich tradičních nářečí. Výzkum ve 420 venkovských lokalitách probíhal v letech 1964–1972 a zúčastnilo se ho celkem 4 364 respondentů z řad nejstarší generace (jednalo se o mluvčí narozené na konci 19., popř. na začátku 20. století). V letech 1973–1976 pokračoval výzkum ve městech, jehož cílem bylo zachytit běžnou městskou mluvu. Vybráno bylo 57 měst a celkem se do výzkumu ve městech zapojilo 1 032 mluvčích (365 ze starší generace, 667 z mladé generace).
Získaný nářeční materiál dialektologové zpracovali a v letech 1992–2011 publikovali šest svazků Českého jazykového atlasu o rozsahu 3 396 stran. Autorský kolektiv vedl po celou dobu Jan Balhar, v prvních dvou svazcích spolu s Pavlem Jančákem, který se stal od třetího svazku recenzentem atlasu. Atlas, obsahující téměř 1 600 map a zhruba 25 000 nářečních slov a slovních forem, je dostupný i na internetu.
Jak zachovat nářečí?
Ústupu nářečí nejde zabránit. Vědci se proto snaží dialekty zaznamenávat a zpracovávat. Dalším, akutním úkolem dialektologů je po 50 letech uskutečnit nový celoúzemní výzkum, kterým by zachytili současný stav nářečí a uchovali tuto unikátní část našeho kulturního nehmotného dědictví pro další generace.
Zmiňovaná výstava shrnuje nejen výsledky výzkumu a vývoje za celou dobu existence pracoviště, ale představuje především výstupy, které vznikly v rámci společného projektu dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR a Katedry geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jde o „Nářečí českého jazyka interaktivně. Dokumentace a zpřístupnění mizejícího jazykového dědictví jako nedílné součásti regionálních identit“ (podpořeno Programem NAKI II Ministerstva kultury).
