VIDEO: Děláme to jen tak, pro radost. Olomoucí prošel pochod švihlé chůze
„Pochodem vzad!“ Tímto pokynem zahájil jeden z organizátorů druhý ročník olomouckého pochodu švihlou chůzí. Původní myšlenka pochází z jednoho ze slavných skečů britské komické skupiny Monty Python, ve které se objevuje ministerstvo švihlé chůze, které, jak název napovídá, zastupuje zvláštní způsob pohybu vpřed. Pochody probíhají také na několika místech České republiky v rámci Mezinárodního dne švihlé chůze, který připadá na sedmého ledna.
Přicházím na Horní náměstí k městské radnici, kde se shlukuje velký dav lidí. Jdu hned z nádraží a neměl jsem čas si doma odložit kufr, ale vlastně si říkám, že na akci jménem „Pochod švihlou chůzí“, nebude chůze s kufrem v ruce ta nejdivnější záležitost.
Úvodní slovo má jedna z organizátorek a vlastně ta, která byla u zrodu celé olomoucké švihlé chůze Karolína Hrbková. Trefně poznamenává, že dnes, stejně jako vloni, budeme zdolávat „Ká Desítku“ (pivnice Kateřinská 10 pozn. red.). Poměrně intenzivně sněží a mrzne, ale podle velikosti davu, který se pochodu hodlá zúčastnit, to moc švihlých chodců neodradilo.
Nadšená je z toho i další z organizátorek pochodu herečka Ivana Plíhalová. „Mám dojem, že je tady více lidí než loni, nevím, jestli to bude někdo počítat, ale my jsme byli překvapení hlavně z loňského ročníku, kdy jsme čekali že přijde jen asi třicet lidí, včetně našich kamarádů a najednou se objevilo čtyři sta lidí. To bylo pro mě velké povzbuzení akci zopakovat.“
Není to pochod za něco nebo proti něčemu
Akce je tedy již zmíněným zvoláním „pochodem vzad“ zahájena a lidé se začínají různými způsoby vlnit po Horním náměstí kolem radnice. Do kroku všem hraje z flašinetu známý hit z filmu Život Briana – Always look on the bright side of life, která říká, že je někdy lepší se nad tíživými situacemi zasmát a nebrat je jako konec světa. „Děláme to jen tak, pro zábavu, což mnoho lidí znepokojuje. Není to pochod za něco, nebo proti něčemu, nebo že výtěžek na něco poputuje. Je to jen tak, pro radost, což je pro některé těžko pochopitelné,“ vysvětluje organizátorka Hrbková.
Do akce se zapojují jak starší, tak i ti úplně nejmladší. Vidím děti v kostýmech, které si pochod náramně užívají. Dokonce jsem zahlédl zúčastnit se nevidomého člověka v doprovodu asistenta. Jak se později dozvídám, byli to lidé ze spolku Balet Globa, jejichž soubor tvoří lidé s tělesným či mentálním hendikepem. „Lidé nás začali na sociálních sítích hejtovat, že jsme Jedličkův ústav na procházce, nebo že se vysmíváme tělesně či mentálně postiženým, přitom ale vůbec nepochopili, o co jde. Já jsem tedy oslovila manželé Globovy, protože se s nimi znám z divadla a oni přišli, takže jsme velmi rádi,“ říká Plíhalová.
Proplétáme se Dolním náměstím, z kopečka to trochu víc klouže. Při sestupu do finále pochodu, Kateřinské ulice, projíždí kolem auto městské policie. Jeden z účastníků se ho švihlou chůzí snaží zastavit a zve městské strážníky, aby se také přidali, ti však s úsměvem odmítají.
Čím více se přibližujeme k cíli, tedy pivnici Kateřinská 10, hlasitěji slyším veselé pochodové písně Olomouckého Dixieland Jazzbandu, který má v cíli také svůj koncert jako součást programu.
Švihle chodím i při cestě do práce
Mezitím do cíle docházejí ruku v ruce a velkými oblouky matka se synem, kteří ladí jak chůzí, tak ručně pletenými šálami. Ptám se na jejich pocity z dnešní akce a jestli to pro ně byl první pochod švihlou chůzí. „Nebyl, já švihlou chůzi znám od doby, kdy jsem začala sledovat Monty Python a jednou jsem takový pochod udělala jako aktivitu na dětském táboře, kdy jsme s dětmi procházeli takto celou vesnicí. V rámci Olomouce ale jdeme poprvé a pojali jsme to jako rodinný pochod,“ svěřuje se Andrea. Dodává, že ale vlastně švihlou chůzi praktikuje velmi často. „Švihle chodím i při cestě do práce. Střídám silnici a obrubník a někdy si u toho i tancuju, protože mám hudbu ve sluchátkách,“ usmívá se.
Mně už ale docela mrznou prsty, a tak se jdu zahřát punčem, který byl také letošní novinkou k mání na dvoře Kateřinské. Někteří účastníci a organizátoři se šli zahřát přímo do pivnice, čekat na podvečerní vystoupení kapely Isbina. Já ještě prohazuji pár slov s organizátorkami, které jsou z akce moc nadšené.
Ptám se, jestli se příští rok můžeme těšit ještě na nějaký další doprovodný program, jako byl ten letošní. „Zatím nevíme, máme ale nějaké úvahy, že bychom mohli vymyslet i jiný doprovodný program, například s přehlídkou nonsensové poezie, ale to jsme zatím nedotáhli,“ říká Karolína Hrbková. „Loni jsme den před pochodem měli tady v hospodě promítání filmů Monty Python, tak možná zkusíme něco podobného,“ dodává Ivana Plíhalová. Obě organizátorky tvrdí, že stále hledají, jak akci vylepšit a co lépe podchytit, ale že si myslí, že se akce vyvedla a těší se na příští ročník.
Dixieland dohrál, všichni se přesouvají dovnitř do hospody a já se svým kufrem odcházím švihlou chůzí na tramvaj a v hlavě mně stále zní hlavní píseň z filmu Život Briana, která nás celým pochodem provázela a která připomíná, že je někdy lepší se na život dívat s humorem a netrápit se.
