Bez léků bych nemoc nedala, ale bez malování si neumím představit život, říká Teryll ART

Váš nejnovější obraz se jmenuje Koloběh, co představuje?

Měl by znázorňovat dobré i špatné období, kterým si člověk prochází. Jedna ženská postava na obrazu je energická, sebevědomá. To jsme my, když se nám všechno daří. Druhá, která je vzhůru nohama, představuje období, kdy jsme spíš v útlumu, máme nějaké problémy, nemáme energii a motivaci něco dělat. To všechno spojuje strom, který znázorňuje strom života jako takový. Celý obraz je o tom, že těmito fázemi si procházíme celý život a nikdy to nepřestane. Je to nekonečný koloběh.

Ve vašich obrazech často kombinujete dvě barvy, modrou a oranžovou. Má to nějaký význam?

Je to inspirované tím, že mám bipolární poruchu a procházím depresivními a manickými epizodami. Já v těchto dvou extrémech žiju, a to je právě největší inspirace i pro barvy. Modrá má znázorňovat depresi a oranžová mánii.

Pro čtenáře, kteří bipolární poruchu neznají, jak byste ji popsala?

Je to porucha nálad, která se vyznačuje právě dvěma fázemi, depresí a mánií. Během depresivního období mám třeba problém vstát z postele, ztratím úplně zájem o okolní svět. Patří k tomu určitě podceňování, myslím si, že jsem přítěž. V největších extrémech se u lidí začnou objevovat myšlenky na sebevraždu. Depresivní období pomine a nastává bezpříznakové období, kdy funguju jako normální člověk. Pak začne mánické období. Hodně se upnu na výkon a výsledek, celou mě to zrychlí. Mám strašně moc energie, začnu se přeceňovat, jsem sebevědomá, mám zrychlenou mluvu a hrozně rychle mi i běhají myšlenky. V extrémech člověk nadměrně utrácí, nepřemýšlí nad druhým dnem, patří k tomu i hypersexualita. Hlavní rozdíl od běžné náladovosti je, že tato období trvají týdny až měsíce. Proto tato porucha člověka tolik vyčerpává a ztěžuje mu každodenní život. Časem jsou tyto stavy dost nesnesitelné.

I vás tato nemoc dohnala k sebevraždě?

Ano. K sebevraždě mě dohnal pocit, že moje tělo je jen taková schránka a že můj život je jen hra. Nevěřila jsem, že tento život je skutečný a že za něco stojí. O sebevraždu jsem se pokusila dvakrát. Podruhé jsem se snažila upít, chtěla jsem, aby to vypadalo jako nehoda.

Co vlastně spouští bipolární poruchu?

Bipolární porucha je geneticky dědičná, stejně jako schizofrenie, která je bipolární poruše vlastně dost podobná. Hlavně v těch nejtěžších projevech, jako je například psychóza, která vás vytrhne z reality. Takže určitě hraje roli genetický faktor. Já jsem na to přišla až v devatenácti letech a nejdřív jsem nevěděla, co nemoc spustilo. Podle studií se porucha často spouští na konci puberty, ale je to určitě způsobené i vnějším prostředím, ve kterém člověk žije. Alkohol, drogy nebo hodně stresu najednou. Někdo vyhoří a vrátí se do normálu, ale pokud máte genetické predispozice k bipolární poruše, tak je velká šance, že se ve vás její symptomy probudí. Člověk začne mít mánické a depresivní epizody a bude je mít do konce života. Nedá se úplně vyléčit, ale efektivně léčit, což je luxus, který lidé před čtyřiceti lety vůbec neměli.

Pomáhá vám malování v těchto stavech?

Je obrovské štěstí, že tento koníček mám od malička. Malování mi pomáhá vyrovnat se zpětně s jednotlivými epizodami. I když mánie zní příjemně, tak je to dost fyzicky náročné, o depresi nemluvě, to jsou nejhorší období mého života. Ale samozřejmě je to těžká psychická diagnóza, kterou má jedno až tři procenta populace. Musím brát léky a chodit pravidelně na terapie. Malování mi spíš pomáhá vyřešit to, co je mezi tím. Bez léků bych nemoc nedala, ale bez malování si neumím představit život.

Bylo těžké některé věci říkat nahlas

Děláte přednášky na toto téma, také točíte videa na Youtube. Setkávají se tyto aktivity s úspěchem?

Kupodivu ano. Ale vůbec jsem s tím nepočítala. Když jsem začala točit videa, tak jsem čekala, že budu mít jen pár lidí, kteří zareagují. Přece jenom cílovka jsou lidé s touto poruchou nebo lidé, kteří s nemocnými žijí a chtějí pochopit jejich stavy. Videa točím už čtyři roky na různá témata, nejenom o bipolární poruše. Čím víc videí točím, tím větší mám ohlas. Je to stejné jako s malováním. Díky těmto videím mám už vytvořenou pěknou komunitku lidí.

Co bylo impulsem k natáčení?

Když jsem se začala léčit, tak jsem si říkala, že je třeba spousta lidí, kteří tyto problémy mají a může jim to zkomplikovat život, když nemoc léčit nebudou. Takže já jsem za to, aby se o psychických poruchách otevřeně mluvilo. Ale bohužel nemůžu se vyhnout tomu, že lidi budou reagovat hypochondricky nebo si poruchu vsugerovávat.

A co přednášky?

Minulý rok jsem tady v Olomouci dala dohromady projekt Psychika v obrazech ve spolupráci s Katedrou psychologie na Univerzitě Palackého a spolkem Psychočas. Chtěla jsem poznat lidi, co mají stejně jako já své psychické problémy a jsou inspirovaní těmito stavy. Jednalo se o třicet plakátů vybraných umělců, proběhla vernisáž, beseda s autory a celá akce byla doprovázena přednáškami. Kromě mě přednášela třeba i Veronika Hanušová, která napsala knihu o anorexii. A právě tento rok se mi povedlo domluvit spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně, kde 27. dubna proběhne celá tato akce. V prostorách átria na Fakultě sociálních studií budou vystaveny plakáty a projekt bude zahájen besedou. V průběhu května se bude pokračovat přednáškami. V minulosti jsem vystupovala se svou přednáškou Ze života bipolárky na různých školách nebo veřejných akcích, jako je například Comic-Con. Vždycky se najde publikum, které tato psychologická témata zajímají, což mě mile překvapilo.

Je pro vás nepříjemné mluvit o vaší nemoci před lidmi?

Ze začátku bylo. I při točení videí jsem občas měla problém nerozbrečet se, takže jsem videa musela točit několikrát. Bylo těžké některé věci říkat nahlas. Stejně tak mi bylo nepříjemné se na sebe dívat na kameře nebo poslouchat svůj hlas. Teď už mi to problém nedělá. Ale to platí asi pro každého, kdo má nějakou nemoc. Začít o ní vůbec mluvit. Mně to pomáhá i terapeuticky.

Jak to zvládáte všechno skloubit dohromady? Malování, videa, přednášky a rodinu?

Mám hodně hyperaktivního manžela, takže velká podpora jde od něj. Vždycky jsem hledala někoho, kdo by pochopil moje ambice. Samozřejmě můj malý syn je priorita čísla jedna, ale když mám hlídání nebo když spí, tak vím, že je čas na moji tvorbu. Je to i o obětování volného času, že si člověk nezajde na pivo, ale maluje obraz nebo dělá videa.

Když se vrátím zpět k obrazům, koho nejčastěji malujete?

Nejčastěji ženské postavy. I proto, že jsem sama žena. Všichni se vždycky ptají, proč jako nemaluju chlapy. Tak určitě budu. Ale teď, jak je to pro mě osobní téma, tak maluju ženy. Je to pro mě i jednodušší. Když dělám obraz, potřebuju studie k postavě a k tomu v podstatě používám sebe.

Přijde mi, že jsou vám ty postavy podobné.

Ano, jsou trochu inspirované mnou. Svoji tvář vidíme nejčastěji, takže když maluju z hlavy, tak se do obrazu promítnu. Nebyl to záměr, ale prostě to tak dopadlo.

Co chcete, aby lidé ve vašich obrazech viděli?

Byla bych ráda, kdyby cítili moje emoce, jak negativní, tak pozitivní. Aby obraz člověka donutil přemýšlet o sobě a zároveň být empatičtější vůči ostatním. A taky chci, aby si tam lidé našli to svoje.

Nyní máte výstavu v Prostějově, chystáte další?

V srpnu mě čeká další výstava v Přerově a mám domluvenou zajímavou výstavu v Pevnosti poznání v Olomouci. Do toho jezdím vystavovat na různé veřejné akce jako je třeba CyberTown a další cony.

Máte v plánu ještě nějaké další projekty?

Od nového roku pracuju na vlastní komiksové knížce, která bude popisovat období, kdy jsem ještě bipolární poruchu neléčila. To znamená roky 2013 až 2015 tady v Olomouci, kdy jsem chodila na školu a začaly se mi objevovat symptomy a já nevěděla, co s nimi mám dělat. Tajila jsem je před ostatními a trávila jsem dny a noci v baru, takže to bude hodně dezolátní komiks. I ve svých videích na Youtube ukazuju, jak vlastně tvorba komiksu vypadá. To je moje práce na další dva roky. Mimo to mě ještě v květnu čeká projekt, kdy budu lektorkou malby pro ukrajinské teenagery tady v Olomouci.