Orloj mě neuráží, jde o doklad doby, říká restaurátor Radomír Surma

„Snažil jsem se převést hodiny z fotky do pravděpodobné velikosti. Udělal jsem si fotogrammetrii. Vyrovnal jsem si roh, stěny, abych zjistil správnou velikost,“ vysvětluje Surma. Fotogrammetrie je technika, pomocí které umělec přenese na papír plastické dílo, aby s ním mohl pracovat na papíře.

„Přes techniku fotogrammetrie jsem zjistil, že tam jsou obrovské chyby,“ vysvětluje mi restaurátor a přidává, jaký postup nakonec zvolil: „Jedinou jasnou informací bylo, že na slunečních hodinách jsou dvě postavy – bůh Chronos a bohyně Sapienza a nahoře má být habsburská orlice v kombinaci s olomouckou.“ Právě habsburskou orlici najdou dobří pozorovatelé v Olomouci hned několikrát.

Jen na radnici je ještě součástí erbů na ochozu, návštěvníci ji ovšem mohou spatřit i nad orlojem. „Nezbylo, než kompozici u slunečních hodin celou vymyslet. Zároveň musíme myslet na to, že nejde jen o pěkný obrázek, ale astronomický nástroj, i když ne tak přesný. Podle astronomických hodin nemůžete jít na vlak,“ říká Radomír Surma s tím, že sluneční hodiny restauroval díky přesnému výpočtu. „Dostanete přesný azimut místa, přesnou orientaci stěn a na základě výpočtu jde spočítat sluneční hodiny.“

Hodiny jsou navíc unikátní tím, že jsou dvoje, protože jsou rohové. „Na pohledové straně měří ranní čas, mezi jedenáctou a druhou hodinou se čas překrývá a na straně, kde je Chronos, se měří odpolední čas. Hodiny jsou unikátní právě tím, že měří čas po celý den, v České republice podobné hodiny nejsou,“ říká mi umělec.

Neuráží mě volejbalistka ani dělník, jde o doklad doby

S restaurátorem pak obcházíme olomouckou radnici, na stejné straně jsou kromě slunečních hodin vystavené i erby, které Surma také restauroval. Umělec je zároveň akademickým malířem: „Aby se mohl restaurátor věnovat zejména náročným figurálním kompozicím, musí umět velice dobře malovat. Musím být schopen zrekonstruovat kterýkoli obraz z historie, z každého období. Pokud mám obraz, sochu, fresku, kde něco chybí a mám to doplnit v defektu, pak ten doplněk je doplněn ve stylu, ve kterém to zamýšlel autor,“ vysvětluje Radomír Surma, a tak mě napadá jasná otázka.

„Musím potlačit své autorské sklony. Pro mě je to výzva a komunikace s těmito mistry. Baví mě takto rozmlouvat s autory, snažím se zjistit, co bylo jejich záměrem,“ odpovídá mi na dotaz, jaké to je „fušovat“ do práce starých mistrů a zároveň nezanechat v díle vlastní odkaz.

Přicházíme k proslulému olomouckému orloji. Za chvíli odbijí hodiny poledne, a tak přijde řeč právě na místní kuriozitu. „Hodně lidí si na orloj stěžuje, ale nedochází jim, že prvotní návrhy jsou dělané v duchu sociálních, ne socialistických témat. Pochází už z roku 1947. Občas se mě někdo ptá, jestli bych neudělal původní orloj a já se ptám: A který je původní?,“ směje se Surma a dodává, že jej neuráží ani volejbalistka, ani dělník, protože jde o doklad doby. „Měli bychom si to pořád připomínat, protože se s historií musíme sami vypořádat.“

Zajímavostí je ale i erb, který pozorovatel uvidí nad orlojem. „Jsem rád, že se podařilo orlici se znakem Marie Terezie částečně navrátit na jihozápadní nároží jako připomínka naší souvislosti s Rakouskem-Uherskem,“ popisuje Radomír Surma a dodává, že je vděčný za příležitosti, které v Olomouci má, protože jeho dílo může zároveň přispívat k edukaci.

Nejdéle podle Surmy trvá restaurace nástěnných maleb. „Třeba v Komeniu jsem strávil čtyři roky. Práce jsou na roky, nedá se to uspěchat pomocí více restaurátorů. Sám mám s sebou tým složený ze studentů restaurátorských škol,“ vysvětluje malíř a pokračuje: „Nedá se říct, co dělám nejradši, ve chvíli, kdy cokoli restauruji, je pro mě nejdůležitější konkrétní socha. Musím se oprostit od dalších věcí a myslet jen na fresku, obraz, nebo konkrétní sochu. Vysvětlujte to pak ale investorovi, že musí počkat.“

Přesouváme se do Ostružnické ulice. Tady nad optikou září ze zdi tři malby, které vypadají jako nedokončené. „Tyhle malby nejsou originály. Restaurátorský přístup byl odlišný. Malby byly hodně poškozené, osekané kladivy. S památkovým ústavem jsme se domluvili, že originály udělám transfery, ty se sundaly dolů a na speciálních panelech jsou na olomoucké radnici ve druhém patře,“ popisuje restaurátor.

Na fasádě domu tak vznikly v roce 2001 kopie, na kterých Radomír Surma pravidelně při procházkách kontroluje živost barev. Stejné barvy použil i na slunečních hodinách, a tak předpokládá, že nějakou dobu vydrží.

Sousoší má tři kopie

Mořický kostel, kam naše procházka pokračuje, ukrývá jednu památku, která je starší než Trojiční sloup na Horním náměstí. Tím je sousoší Olivetské hory. Nachází se na jižní straně kostela, ale Olomoučané je mohou v Olomouci vidět rovnou na čtyřech místech. Originál je vystavený v křížové chodbě Zdíkova paláce.

„Letos dokončuji práci, kterou jsem začal před 26 lety. Pro účely výstavy v exteriéru se udělaly tyto kopie. Dešifroval jsem a zpracoval pod mikroskopem, jak sochy vypadaly původně. Také byly sochy umístěné jinak, Ježíš se má dívat doprava a na zdi byl původně anděl, ke kterému se modlí,“ popisuje, jak původně vypadalo sousoší, které stálo na olomouckém hřbitově. Ten stál v místech dnešního kostela svatého Mořice.

Sochy ze sousoší mají olámané podstavce, což nasvědčuje tomu, že s jednotlivými kusy někdo hýbal. „Nesedí ani umístění, nyní sochy stojí na hroudě kamenů, přitom měly stát v olivovém háji, kde žádné kameny nejsou. Sochy apoštolů byly natočené zády ke Kristu,“ vysvětluje Surma a bere mě do kostela, kde se schovává další kopie sousoší. Tady je už ovšem socha Krista vyvedená v barvách.

„Podívejte se na zpracování, jak je precizní. Kristus je tady skutečně mužem ve věku 33 let, Petr je starší, má pleš, Jan má podobu extrémně mladého hocha, já jej budu vracet do věku 17 let. Jakub má pak podobu muže ve věku Krista. Významově má Jakub stejný lem pláště jako Kristus. Petr a Jan jako první, kteří byli po ženách první u hrobu, mají na sobě bílé pláště,“ popisuje sousoší restaurátor.

I olomoucký rektor dostane Surmovo zobrazení

Radomír Surma má mezi nákresy ještě jeden s tváří, kterou znám. „Budu dělat pamětní desku Josefa Jařaba,“ potvrzuje restaurátor s tím, že by měla viset na budově rektorátu Univerzity Palackého. Tam měl také první polistopadový rektor kancelář. „Je velice obtížné dělat portrét někoho, koho sice znáte, ale přece jen mu chcete dát tvář muže v aktivním věku, jak si ho ostatní pamatují. Pokud vše klapne, bude se deska odhalovat při oslavách 17. listopadu.“

Z mořického kostela je to přes cestu na ZŠ Komenium, kde Surma restauroval celý sál. Strávil tady čtyři roky. „Tady jsem dělal nejrozsáhlejší práci. Restaurátorským způsobem jsem tady spolupracoval se štukatéry, ale i elektrikáři, protože jsme potřebovali vymyslet osvětlení sálu,“ popisuje umělec.

Sál základky je unikátní i v tom, že restaurátoři museli vymyslet, jak do něj vnést světlo. „Museli jsme vymyslet, jak tady zavést elektřinu, potřebovali jsme dlouhý vrták. Lustr je původní, tady se svítilo plynem. Snažil jsem se navrhnout světla, která neoslňují a připomínají intenzitu plamene,“ vysvětluje Radomír Surma.

Naše procházka tady končí, ale Olomoučané najdou práci Radomíra Surmy i v dalších částech města, ne jen v centru. Vypadá to, že je skoro dvorním olomouckým restaurátorem, a tak mě ještě zajímá, jaký je mezi mladými lidmi zájem o restaurátorský obor. „Současní restaurátoři se rekrutují zejména ze studentek. Muži zase vidí lépe celek, ale dnes přibývá v restaurátorském odvětví žen. To není špatně, protože ženy jsou vlastně trpělivější, jsou na práci preciznější a umí lépe restaurovat detail,“ uzavírá Radomír Surma.