FOTO: Jižní Morava očima dobrovolníků z Olomouce. Teď je čas řemeslníků a lidí, co mají zlaté ručičky, říká Hana Pauchová

Jedním z dobrovolníků, které jsme oslovili je Petr Bilík, pedagog z Univerzity Palackého (UP), který se na jih Moravy vydal i společně s dalšími studenty. Další dobrovolnicí pomáhající v postižených oblastech je fotografka Hana Pauchová. Naše redakce položila individuálně stejnou sadu oběma dobrovolníkům.

Jak jste se k dobrovolnictví dostali? Jeli jste na vlastní pěst nebo po nějaké předešlé domluvě s obcí či jiný způsob?

Petr: Poprvé jsme jeli s několika studenty UP na základě přímých kontaktů v postižených místech. Nyní situaci velmi přesně mapujeme a přátelé jsou na místě, takže máme zcela aktuální informace a manuály. Vždy by měla být respektována místní samospráva a její pokyny.

Hana: Strašně moc jsem chtěla jet hned! Jeden můj známý, co bydlí ve vedlejší vesnici psal, že pomoc potřebují! Tak jsme se se tam hned jak to šlo vydali a začali makat a pomáhat! Navíc nás i skupinku lidi ubytoval asi dva kilometry od Hrušek.

Můžete prosím popsat celkový proces organizace dobrovolnictví? Od příjezdu, rozdělení práce až po samotnou práci?

Petr: V každé obci již fungují koordinační centra, která jsou ve spojení s krajem a Hodonínem. Zde je tříděna pomoc a evidováni dobrovolníci, kteří jsou přímo přerozdělováni do firem, statků, domů.

Hana: Situace se pořád mění! Nejdřív zakazovali, pak se i přes zákazy lidi rozhodli jinak, a pak psali o pomoc a začali je trochu směrovat. Myslím, že tohle by měl dělat krizový tým, který má být v záloze, i kdyby tady chodili dinosauři, ne až po několika dnech!

S čím konkrétně jste pomáhali?

Petr: Naprosto převažující prací je odklízení sutin, ale také jsme se pustili do čistění rybníka.

Hana: Dojeli jsme k domu, uprostřed ulice naproti škole a hned se začalo makat. Bylo potřeba strhnout sádrokartony a vytahat skelnou vatu co byla nasákla vodou. Zahrady a dvorky byly zaházené věcmi, skelná vata rozváta všude, zohýbané ploty, všude cihly a tašky. Tašky ve fasádách nešly ani vyndat, jak byly zaseklé. Stopovala jsem kontejnery, ušlapávala v nich vatu (jako jedna z mála sem mela dlouhé kalhoty), vyvážela tašky, stříhala plot. Ze střechy jsme vytahovali vatu asi v "60 stupních" a přišla chvíli i na použití respirátoru, protože zde bylo velké množství prachu. U sousedů jsem pak pomáhala i pokrývači tahat fólii na střeše nebo jsme pomáhala s rozdáváním jídla.

S čím podle vás potřebují lidé nejvíce pomoci?

Petr: Nyní jsou nejvíce zapotřebí konkrétní řemeslné profese. Pokrývači, zedníci, sklenáři. Ale množství práce pro dobrovolníky je stále bezbřehé.

Hana: Materiálu mají už dost, že ho nemají kam dávat. Teď je čas řemeslníků a lidí, co mají zlaté ručičky.

Jaké byly vaše prvotní pocity, když jste poničenou obec viděli?

Hana: No, bylo to peklo. Na druhou stranu, někteří “přišli” o víc, než jen cihly... Je lepší tu lidi podpořit a snažit se je rozesmát, než je litovat! Ale nedostala jsem se do kontaktu s lidmi, kteří řeší zdravotní a životní rány. Cihly postavíme, životy ale nevrátíme. Když jsem viděla zničenou školu, tak jako mámu mě to zasáhlo a jen jsem si povzdechla, že je aspoň "dobře", že tornádo nepřišlo přes den, kdy by bylo uvnitř plno dětí.

Plánujete jako dobrovolník vyjet znovu?

Petr: Nyní usiluji o zprovoznění racionální organizované pomoci z Olomouce, ale v naśedujícím období se plánuji zapojit i osobně. Tak, abych byl platný a nezavazel.

Hana: Jsme tu (V úterý 29.6. večer - pozn. red.), začíná foukat a trochu pršet, ale snad to bude ok. Uvidíme, snad plachty vydrží na domech.