Kovařina je i pro holky, ale není to sranda, říká učenkyně Kateřina

„Já jsem byla předtím na gymplu, takže mám normálně maturitu,“ začíná své vyprávění pětadvacetiletá Kateřina Ambrůzová, učenkyně oboru umělecký kovář, zámečník a pasíř. Ta se k řemeslu dostala skrze manžela, který se kovařinou živí. Na učňovský obor Střední školy zemědělské a zahradnické v Olomouci se rozhodla přihlásit s vidinou, že s manželem bude krom života sdílet i řemeslo. „V kovařině je lepší mít výuční list. V normálním provozu u tebe nemůže nikdo pořád stát a ukazovat, co se má dělat a co ne. Je to nejjednodušší cesta, jak se to naučit,“ vysvětluje svůj pohled na věc, zatímco obcházíme rozlehlou halu v Bohuňovicích.

Právě ve vsi přibližně 12 kilometrů od Olomouce má „zemědělka“ kovárnu, kde se po týdnech střídají skupiny učňů na praxích. Už při příjezdu na parkoviště tak člověk snadno zaslechne řinčení kovu a ruch průmyslového provozu.

V prvním ročníku se učňové učí základní práci s kovem a osvojují si základní nástroje. Postupem času se ale dostávají k opravdové kovářské práci u výhně a kovadliny. „Mistr nám zadá práci, na které děláme. Občas máme nějaký výkres, nebo vzor, podle kterého kováme. Teďka jsme dělali třeba kliku,“ přiblížila Katka průběh praxí a zároveň ukazuje vykovanou kliku.

Studenti mají také prostor k vlastní tvorbě, a to jak praktických výrobků jako jsou věšáky a svícny, tak vlastních uměleckých plastik. „Tenhle týden jsme si tvořili vlastní návrh práce, kterou budeme na praxích vyrábět. Kritériem bylo také rozložení práce do celého týdne. Jednak abychom to do konce týdne všichni stihli, ale také abychom neskončili už v pondělí a zbytek týdne neměli co dělat,“ vysvětluje průběh praxí.

A je kovařina vůbec pro holky? „Já si myslím, že jo. Ale každý musí být připravený, že to není sranda,“ odpovídá bez zaváhání. Ačkoliv práce s kovem není lehká, moderní nástroje jako buchary a další těžké stroje umožňují kovat i lidem menšího vzrůstu a síly. „V naší třídě nejsou jen dvoumetroví chlapi, někteří kluci jsou stejně vysocí jako já,“ poukazuje s úsměvem na stereotypy kovářského světa. „Ale té fyzické práci se člověk stejně nevyhne. Když je potřeba natvarovat přesnější části nebo detaily, které se do bucharu nevlezou, tak to musíš udělat ručně,“ dodává vzápětí.

Praxe nejen ve školní dílně, ale i u lidí „z oboru“

Krom kování, kdy člověk střídavě stojí před rozpálenou výhní a pak zase u kovadliny nebo bucharu, si učňové osvojují i další techniky práce s kovem, jako je tepání nebo pasířství. „Jde vlastně o to, že si na plech nakreslíš nějaký tvar a ten pak různými nástroji vytvaruješ,“ vysvětluje proces tepání.

Stejně jako každé řemeslo, i pro kovařinu je praktická zkušenost zcela zásadní. Řada studentů si po chvíli může praxe splnit v dílně u profesionálního kováře. To ale neznamená, že ve školách učni „nečichnou“ k věcem, které najdou své praktické využití. „S mistrem občas děláme zámečnické práce pro konkrétní projekty, pracujeme třeba na plotech nebo branách,“ přibližuje Katka.

Ačkoliv jde primárně o praktický obor, ani budoucím kovářům se nevyhne výuka ve školních lavicích. „Já mám výhodu, že jsem chodila na gympl, takže ty obecné předměty mi škola uznala. Musím si ale splnit i odborné předměty, takže docházím třeba na dějiny umění,“ dodává s úsměvem.

A jaké má rady pro zájemce o učení se na kováře? „Nebojte se talentovek, ty se dají natrénovat. Důležitá je hlavně vytrvalost a chtít tu práci dělat,“ uzavírá učeňkyně. Právě talentové zkoušky jsou součástí přijímaček. Ty škola vyhlásila na 17. a 18. března.