Toustový chléb se rychle ztrácí z regálů. Beru jen to nejnutnější a spěchám k pokladně. Nechci se zaseknout v tlačenici. Město je nejspíš pořád odříznuté od světa. Den po povodni v Jeseníku otevřel jediný supermarket, v obchodě i před ním je proto zmatek. Parkovištěm zní skřípění plechů. Zpátky do České Vsi se proto vracím rád. Nic tam ještě nenarušilo tiché, mlhavé ráno. |DÍL PÁTÝ|
Voda se přes noc vrátila zpátky do koryta i v České Vsi. Doma na dveřích nechávám vzkaz, kdyby mě někdo sháněl. V celém údolí není signál, zase se nikam nemůžeme dovolat. Chystám se navštívit příbuzné, které voda uvěznila na protějším břehu. Nemáme o nich žádné zprávy. V mateřince, která teď slouží jako evakuační centrum, jsme je nenašli. Snad je tedy za řekou ještě zastihnu.
Seriál POVODEŇ popisuje autorovu osobní zkušenost s přírodní katastrofou. Zářijové záplavy prožil v zasažených obcích – v Jeseníku a sousední České Vsi, odkud pochází.
Jak se tam ale dostat? Kousek před zmizelým úsekem silnice hlídkují policisté. „Poradili bychom rádi, vůbec to tu ale neznáme. Když jsme na Jesenicko přijížděli, cesty už byly pod vodou. Jsme tu teprve druhým dnem,“ vysvětlují mi. Poslali je sem ze severozápadních Čech, z Mostu. Teď v tom jedou s námi.
Lávka pro pěší záplavám nejspíš odolala, raději ale přejdu jinde. Břehy jsou vymleté a nikdo ještě nezkontroloval její statiku. Další most, který bych měl normálně nadohled, je zahalený v husté mlze. Zmizelý úsek silnice obcházím přes louku za zástavbou. Ze zapomenuté pěšiny se stala frekventovaná trasa, jinudy totiž cesta nevede.
Most přes řeku Kwai
Řeka most obešla zleva stejně jako před sedmadvaceti lety. Voda u jednoho z pilířů vyhloubila mohutný kráter, mostovku ale nijak neponičila. Na protější břeh se tudy dá přejít, nebo spíš přelézt. Ale opatrně! Na dně jámy je vrstva bláta a sutě. Mokrá prkna i nahnuté kusy asfaltu v gumákách nepříjemně kloužou. Zavazí tu i stržené dráty elektrického vedení. Žebřík opřený o zeď je ztrouchnivělý, lámou se mu šprušle.
V dolíku, skoro tři metry pod okolním terénem, chvilku odpočívám. Připadám si jako v nějaké videohře. Ještě před pár hodinami jsme to tady důvěrně znali. Teď člověk hledá cestu zničenou krajinou, proplétá se mezi převrácenými karavany a netuší, co ho čeká v další úrovni.
Nezbývá nám moc prostoru na to, abychom mohli celou katastrofu nějak prožívat. Od prvních předpovědí děláme jen to, co je zrovna potřeba. A je toho spousta. Se zásobami přes kráter polezeme ještě několikrát. Potom tu opičí dráhu bagry konečně pohřbí tlustou vrstvou kamenné suti.
Před domem příbuzných sahám po zvonku, ruka mi ale rychle ucukne. Pořád si nemůžu zvyknout, že tu vlastně nefunguje vůbec nic. Klepu proto postaru. Teta s rodinou jsou v pořádku, pitné vody i jídla ještě mají dostatek. Nabízím jim aspoň termosku s teplým čajem a předávám informace z okresního města. Jedna ze sousedek si myslí, že jsem humanitární pracovník. Ti tady ale ještě nedorazili. Když se do ulice později vracím s lopatou, má radost.
Voda lidi dělila, teď je k sobě vrací
„Táta je tady!“ V kulisách poničené obce pozoruju shledání jedné z rodin. Martin pracuje v Praze, domů se před povodní vrátit nestihl. Na Jesenicko se po silnici nikdo nemohl dostat, dva dny proto musel vyčkávat za kopcem. Ani telefonické spojení většinou nefungovalo. Teď je ale konečně zpátky a svírá dcery v náručí. Dovezl taky lopaty, rukavice a další potřebné vybavení, i on se hned dává do úklidu.
Voda ve studnách i potocích je kontaminovaná, nebezpečná zůstává i vysušená hlína. Záplavy s sebou braly kurníky i králíkárny, vosy v příkopech sbírají zbytky medu ze zničených úlů. Když je sucho, ulicemi se vznáší mračna prachu. Když zaprší moc, poničené cesty jsou zase samé bláto.
V následujících dnech v ulicích vyrostou obrovské hromady zničeného nábytku a všemožných předmětů. V každé ze zasažených obcích se takových skládek nachází hned několik. Je až s podivem, kolik se toho do vyplavených sklepů a přízemí vešlo. Někomu voda strávila veškeré vzpomínky na dětství – fotky z rodinných alb lidé hledají po celém údolí.
Tisíce koleček bláta už místní sami nebo s pomocí dobrovolníků vyvezli. Ze začátku se neměli kde umýt. Práce je ale na Jesenicku spousta i nyní, více než měsíc po povodni. Někteří museli omítky strhnout až na cihlu. Přežívají teď téměř v bojových podmínkách a bojí se zimy.
Když se z okna koukám k řece, vidím jen zkázu. Povodeň toho natropila příliš, vše ani zachytit nedokážu. Nám se spoušť vyhnula, sousedé ji ale stále mají v obývácích.
